V současné době větší míry svobody je skutečně více dovoleno. Máte-li čas a peníze, můžete se vypravit na Mount Everest, přejít antarktický ledovec,  můžete se potápět na Seychelských ostrovech, poznávat jihoamerické dešťové pralesy. Můžete vlastnit soukromé letadlo a můžete s ním i letět přes hranice (podáte-li včas letový plán a máte-li platný pas). Nic z toho za vlády rudých bratří běžně možné nebylo. Tlak konformity a obrovská averze vůči komukoliv, kdo si dovolil vystoupit z řady, se však mnohým zažraly pod kůži natolik, že ani teď, kdy už každý může ukázat, co umí, nepřestali  vyznávat onu zlatou zásadu českého furianta – má-li soused kozu, nepřeji si svoji. Přeji si, aby mu ta jeho chcípla! S tímto přístupem se setkáváme dnes a denně, na každém kroku. Například v soužití letišť a okolních vsí, městeček a dědin. Aktivity žlučovitých, zapšklých a hysterických stěžovatelů, kterým je letoun na obloze trnem – inu řekněme – v oku, se bohužel stále rozmáhají. Nelze zajisté nic namítat proti ochraně přírody, ovšem tou se podobní dopisovatelé a telefonovatelé pouze ohánějí. Ve skutečnosti jsou motivováni dvěma hybnými silami – jednou z nich je zběsilá závist, strašlivá a spalující a druhou komplex méněcennosti, hluboký a temný. Argumenty nic nezmůžete. Nic nepomůžou hlukové atesty vystavené při schvalování každého letounu do provozu, nic nezmůžou měření hygieniků s pro letiště příznivým výsledkem. Nikoho nezajímá, že rezavá rozpadající se vozidlo „Rozhořčeného Občana“, jak se překvapivě mnozí z kritiků jmenují, neboť se tímto vlastním jménem podepisují, ve skutečnosti škodí životnímu prostředí daleko více. Oni totiž jezdit musí, neboť ní cestují za fuškami a melouchy, zatímco piloti – podle nich – létat nemusí. Už se dokonce stalo i to, že si jistý obzvláště rozhořčený občan stěžoval, že jej při závodech bezmotorových kluzáků ruší jejich svist.  Ač se to mnohým rozumbradům zdá zvláštní, svoboda je jaksi nedílná a mají-li oni právo tužit si namísto zdraví játra a pokrývat si plicní sklípky vrstvami dehtu, které by jim záviděla leckterá okresní silnice, mají i druzí právo věnovat se svým zálibám, pokud se jimi nedostávají do konfliktu se zákonem.  Letci si na svých letounech svévolně neupravují výfuky, aby jejich motory měly „lepší zvuk“ a nelétají na podřadná paliva,  což se zajisté nedá říci o všech účastnících silničního provozu. Letci nelétají ani na spalované plastikové láhve, ani na zapálené pneumatiky, ty bez jakýchkoliv výčitek pálí ti, kteří hodlají ušetřit na odvozu odpadků a plni karcinogenů a pocitu z dobře vykonané práce usedají pak ke kuchyňskému stolu s pokecaným vikslajvantovým ubrusem a sepisují další stížnost hygienikům, ombudsmanovi, prezidentovi, řediteli lampárny, jak ti pacholci z letiště škodí a škodí. Je zapotřebí dobré vůle na obou stranách, ovšem jednoznačné pevnosti a neústupnosti na straně letců, je-li právo na straně jejich. Jejich ústupek totiž nikdy není považován za projev snahy o kompromis, ale o přiznání viny a příslib ústupků budoucích a větších – možná dokonce zákazu celého letiště! To se chvěje žížalí dušička, to by bylo – zakázat! Všechno zakázat! Jen ta mocná krása toho slova! Přejme tedy letcům jejich vášeň a nesmyslným stěžovatelům dost piva, bystrých televizních inscenací a fotbalových přenosů, aby se také trochu zabavili a nevybíjeli se v destruktivní nenávistné snaze kazit zábavu ostatním jen proto, že oni sami jsou zlí, hloupí a neschopní.

Tento text napsal Petr Janda v roce 2000. Na jeho aktuálnosti se bohužel dodnes nic nezměnilo. Petr Janda. pilot, jachtař, dobrodruh a skvělý člověk tragicky odešel z našeho světa v roce 2005.