Seděl jsem na jednání a na mobilu mi pípla zpráva „zemřel Miroslav Štandera“. Od té chvíle jsem přestal tak úplně vnímat okolí a měl jsem před očima Pana Štanderu. Viděl jsem ho v různých okamžicích tak, jak jsem měl tu čest ho potkávat. Poprvé to bylo v druhé polovině devadesátých let na jednom z mnoha setkání RAFáků v hotelu u Honzy Horala. Pan Štandera byl jiný než ostatní. Pravda, každý z těch starých pánů byl výraznou osobností a každý z nich byl jiný, ale na rozdíl od Franty Peřiny nebo Františka Fajtla nikdy nebyl tolik „ve světle reflektorů“ a já si upřímně myslím, že o to na rozdíl od některých jiných ani nestál. Měl ale ohromné osobní kouzlo, věčně usměvavý a nikdy jsem ho nezažil, že by si na něco stěžoval (opět na rozdíl od jiných).

Byl takový, jaký byl celý svůj život, nenápadný, ale poctivý. Na svém kontě nemá oslnivou řadu sestřelů, to ostatně má málokdo, ale bojoval. A bojoval vlastně od prvního do posledního dne války a tím je výjimečný. Bojoval na nebi Francie i Velké Británie, bojoval v řadách 312. československé stíhací squadrony ve dne a stejně tak bojoval i později u 68. stíhací squadrony RAF v noci. Později po komunistickém puči musel bojovat znovu, tentokrát o svůj život a svobodu. Podařilo se a nový domov nalezl opět ve Velké Británii a ještě později paradoxně v Německu, aby nakonec po pádu komunismu svou životní pouť zakončil ve staré vlasti v Plzni.

Jeden malý detail, ale pro něj charakteristický. Když jsme v roce 2004 pořádali na Pražském hradě večer věnovaný stíhačům z druhé světové války, kterého se zúčastnili i jejich tehdejší protivníci, tak němečtí piloti, jako ti poražení, přišli v civilu. Pan Štandera, když to na hotelu zjistil, tak nakonec na Hrad dorazil stejně jako oni bez uniformy.

Mrzí mě, že jsem loni neměl šanci dorazit na oslavu jeho narozenin a je mi líto, že není možné vrátit čas. Takže alespoň touto cestou přeji pane generále jen a jen modré nebe!

Poslední rozloučení s generálem Miroslavem Štanderou se uskuteční ve středu 26. února v katedrále sv. Bartoloměje.