Dnes je to již dlouhých dvacet let ode dne kdy tragicky zahynul Martin Stáhalík.  Jako připomínku tohoto nevšedního člověka i pilota, zde znovu publikujeme článek, který jsme poprvé publikovali před deseti roky. Martin patřil k nejlepším leteckým akrobatům na světě, jeden ze dvou, kteří sbírali medaile ve všech kategoriích ve kterých se letecká akrobacie létá. Celkem jich na Mistrovství Evropy a Mistrovství světa získal osm. Čas běží neuvěřitelně rychle a všichni máme dost svých každodenních starostí, pojďte si nyní tohoto vyjímečného pilota a člověka připomenout.

Martin Stáhalík

* 4. 6. 1962, + 9. 3. 2001

Odlétané hodiny: motorové letouny – 2000, přes 1000 jako instruktor, 400 jako závodník a showpilot, kluzáky – 250.

Reprezentace: 1995 – mistr světa v kategorii Advanced (JAR), 3. místo na Mistrovství Evropy Unlimited, 1996 – 3. místo na Mistrovství Evropy v akrobacii na kluzácích, 1999-2000 – 5. místo v prestižním seriálu závodů Světové Grand Prix, kam byl nominován jako jediný Čech v historii.

Martin Stáhalík o riziku a smrti:

“Letecká akrobacie je jeden z nejrizikovějších sportů, protože se pilot musí stoprocentně spoléhat na stroj, který je složený z tisíců součástek. Byť by byl sebelepší, může dojít k selhání. S tím se předběžně musí počítat a být připravený to řešit. Samozřejmě některá technická selhání jsou neřešitelná.”

(ČT, Studio sport, 2001)

“Když se něco porouchá, nemůžete zastavit a vystoupit jako z auta. Smrtelné havárie byly, jsou a budou.”

(Týden, 1999)

“Smrt kamarádů většinou zavinily technické závady. Můžete být sebelepší pilot, ale když se něco pokazí v rychlosti 400 km v hodině, prostě nemáte šanci.”

(Blesk magazín, 1998)

“Letecká akrobacie rozhodně u člověka změní žebříček hodnot. Uvědomí si, co znamená zdraví a život a jak často může být blízko konci. A tak se ze života dokáže trochu víc těšit.”

(ČT, 2000)

“Jakmile poznáš hranice své a svého stroje a dokonale je sladíš, okamžitě je začneš překračovat. Jen tak se můžeš udržet ve světové špičce. Létám rychlostí kolem 360 km za hodinu, to znamená 100 metrů za vteřinu. Ve výšce 100 metrů mám tedy jen jednu vteřinu na to, abych řešil případný problém. Ale lítám i pouhých pět metrů nad zemí… A to mě právě baví a láká. Všechno je doopravdy, žádná chyba se neodpouští.”

(Mladý svět, 2000)

Jeho akrobatické výkony byly legendární. Na nebi uměl namalovat obrazy plné napětí, vytvořené z nečekaných křivek a podivuhodných obratů.

Žádný jiný Čech nepronikl do World Grand Prix FAI, exkluzívního souboje dvanácti nejlepších pilotů na světě. V Japonsku a Číně mu tleskalo statisícové publikum. Létal tam nad jezerem, závodním okruhem formule 1 a baletil na obloze na Wagnerovu hudbu. Prolétl i úzkým skalním okruhem, tzv. Nebeskou branou.

Když došlo v Nizozemsku k neštětstí, volali jeho příbuzní, přátelé a známí jeden druhému, jakoby hledali někoho, kdo tu smutnou pravdu vyvrátí. Tragický konec tohoto obdivovaného pilota všechny bez rozdílu zaskočil.

Letecká akrobacie je ovšem extrémní, hodně nebezpečný sport. Při rychlostech kolem 400 km za hodinu dostávají piloti pořádně zabrat. Jsou vystavováni obrovskému přetížení, většímu než kosmonauti. Při maximálních hodnotách nesmějí pootočit hlavou na stranu, protože by si zlomili vaz. Mohli by přestat vidět, vznikají problémy s dýcháním, hrozí poškození cévek v mozku. Při akrobacii může pilot ve vzduchu strávit hodinu denně, což představuje maximálně čtyři starty. Víc už tělo ani psychika nevydrží.

A pak jsou tu ještě stroje složené z tisíců součástek, které se mohou porouchat.

Z extrémní zátěže pilotů i techniky vyplývá velké riziko. Všichni s ním už dopředu počítají. Počítal s ním i Martin Stáhalík.

Měl talent od Boha

Vždycky chtěl řídit auta, motorky, letadla, prostě jakékoli stroje. Rozhodnutí stát se akrobatickým pilotem padlo v roce 1978, když coby šestnáctiletý viděl vyhrát Ivana Tučka na MS v Hosíně. Nedaleko odtud, v Rudolfově, Martin vyrůstal.

O rok později začal létat na kluzácích, v roce 1985 motorově, akrobatický kurz absolvoval v roce 1988, o tři roky později už vyhrál otevřené mistrovství Dánska a stal se členem reprezentačního týmu.

“Přišlo mi složité a zároveň nesmírně zajímavé pohybovat se v trojrozměrném prostoru s takovými mašinami. A pak jsem si říkal, že ti kluci, co lítají, musejí sklízet obdiv žen. A to já chtěl taky,” přiznal motivy své posedlosti létáním. Později v televizi přidal: “Letecká akrobacie mě fascinuje a uspokojuje. Připomíná mi sex.”

Všichni se shodují, že měl talent od Boha, že se musel za kniplem narodit. “Ostatní, včetně mě, si to museli vydřít. Jemu to šlo samo,” říká PETR BISKUP, v pořadí pátý absolutní mistr světa kategorie Advanced v českých barvách.

To, že měl Martin leteckou akrobacii v genech, není daleko od pravdy. Jeho otec IVAN STÁHALÍK byl v šedesátých letech velice úspěšný pilot. “Měl jsem obavu, tlačit kluka do létaní. Kdyby se mu náhodou něco stalo, aby mi to mamka nevyčítala. Jenomže kluka to chytilo,” potěšilo hlavu rodiny.

Absolvoval plachtařský výcvik, ale k motorovému se nemohl dostat. Krajský náčelník aeroklubu neměl rád jeho otce. Zatímco ostatní začínali v osmnácti, jemu se to po různých peripetiích povedlo až o pět let později.

Před nástupem do akrobatického kurzu mu navíc objevili vrozenou vadu ledviny. Nebyl to důvod, aby na létaní rezignoval, naopak. Už pár týdnů po propuštení z olomoucké nemocnice, kde ho operovali, nastoupil na náročný kurz.

Pod vedením otce pak sbíral zkušenosti. Ivan Stáhalík okamžitě poznal, jak výjimečný má syn talent. “Rukama mi prošly desítky pilotů, kteří nalétali celé hodiny. Martin byl bažant, ale už tenkrát to v sobě měl.” Bez problémů řešil nejrůznější situace, uměl se okamžitě rozhodnout, měl cit pro letadlo. “S někým uděláte dvacet vývrtek a on pořád není schopný správně zastavit. Jinému to ukážete a on to po třech, čtyřech vývrtkách zasekne tam, kde to má být. To byl Martin.”

Když se čas, který společně strávili ve vzduchu, sečetl zhruba na čtyři hodiny, Ivan Stáhalík pronesl: “Synu, to, co znám za celý život, už umíš taky. Nevím, co bych tě měl dál učit.”

Jaký byl Martin Stáhalík mimo kabinu letadla? Stejně jako jiní piloti, kteří jsou stále blízko smrti, se díval na svět s nadhledem. Byl velký pohodář, tvrdil, že co má přijít, to taky přijde. Problémy proto řešil, až když nastaly.

Měl obrovské charisma, kouzlo osobnosti. “Měl zvláštní dar spřátelit se s lidmi, dokázal si je naklonit. Že to zabíralo na ženské, tomu bych i rozuměla, ale fungovalo i na chlapy,” říká televizní moderátorka ALENA ZÁRYBNICKÁ, pro kterou je létání životním koníčkem. S Martinem natočila bezpočet dokumentů, psali spolu články do časopisů.

Stáhalík o sobě veřejně prohlašoval, že není prototypem socialistického sportovce. Vedle akrobacie miloval ještě ženy a rychlá auta. “Měl jsem poněkud neurovnaný soukromý život. Kouřil jsem, rád zašel do hospody a se ženskými to taky fungovalo,” řekl v roce 2000 pro časopis Playboy.

Své sportovní vášni ale obětoval všechno ostatní. “Létání kompletně podřídil život. Odstěhoval se na letiště do Moravské Třebové. Ve vesnici byla jedna hospoda a v lese žily lišky,” popisuje reprezentační trenér STANO BAJZÍK, člověk, který mu byl po léta nejblíže.

Manželství se Stáhalíkovi brzy rozpadlo, Vztah s přítelkyní VERONIKOU MATÁSKOVOU trval s přestávkou jedenáct let. Čtyři roky spolu chodili a sedm žili, ona zůstávala v Českých Budějovicích. Oba byli rozvedení, ale nikdy se nevzali.

Do těsných kokpitů akrobatických speciálů láká piloty právě riziko. Riskantní sport jim zvedá hladinu adrenalinu v krvi, překonávání hranic je vzrušuje. Prostě je to baví a smrt si nepřipouštějí.

“Strach samozřejmě mám, ale spíš se dá mluvit o respektu. Strach by mi svazoval ruce.” To jsou slova Martina Stáhalíka.

Ivan Stáhalík se o syna nijak zvlášť nebál, protože mu věřil. “Všechno dovedl vyřešit, i když byl jen tři, čtyři metry nad zemí. Věděl jsem, že to má absolutně pod kontrolou.” Mnohem víc trpěl, když Martin usedl za volant svého BMV. “Byl za padesát minut z Budějovic v Praze. Řítil se stoosmdesátkou, předjížděl a ještě přitom telefonoval…“

Jako instruktor byl Martin Stáhalík vyhledávaný, často jezdil vyučovat do zahraničí. Kromě toho, že výborně létal, uměl i plynně anglicky a německy a měl pedagogický talent. Na malé nizozemské letiště Teque byl pozván podruhé. V osudný pátek 9. března 2001 ho čekal tréninkový let s místním zájemcem o akrobacii, civilním povoláním pilotem dopravního letadla. Zřítili se brzy po startu, když se jim nepodařilo dokončit plochou vývrtku.

Odhaduje se, že manévr začali ve výšce asi 1 500 metrů. Mohli si zachránit život tím, že by skočili padákem, ale museli by to udělal oba dva a hned. Tři sta metrů nad zemí už je pozdě, padák se nestačí otevřít. “Martin okamžitě věděl, o co jde. Aby ale vyskočil sám a žáka tam nechal, to absolutně nepřichází v úvahu,” je na sto procent přesvědčený nejen jeho otec, ale i všichni ostatní.