V minulém týdnu hned celá řada světových agentur zveřejnila velmi smutnou zprávu : v USA zemřel v úctyhodném věku 95 let legendární konstruktér firmy Boeing Joe Sutter, který bývá právem označován za „otce“ legendy světového letectví – Boeingu 747. Odešla skutečná osobnost, jehož práci ocenila hned celá řada pilotů a to nejen v dopravním letectví. Patřil k uznávaným odborníkům u firmy Boeing, kam docházel i po odchodu na penzi. A právě jak sám před delší dobou poznamenal, neuměl si sám sebe představit, jak sedí v parku a jen tak krmí kachny či holuby …

Joseph Frederick Sutter se narodil již 21.3.1921 v americkém Seattle a jeho rodiče pocházeli ze Slovinska, odkud odešli s vidinou lepší budoucnosti za oceán. Už v dětství v sobě objevil touhu po technice a rodiče by mohli vyprávět, co vše se pokoušel „opravovat“. Jeho otci často docházela trpělivost, přeci jenom není běžné, aby se ještě dítě „hrabalo“ v autě rodičů! Zanedlouho jej bolelo pořádně za krkem, to jak často koukal po nízko letících letadlech. A o jeho povolání bylo de facto rozhodnuto. Za pár let už jako vystudovaný inženýr se znalostí leteckých konstrukcí si našel „brigádu“, když po konci druhé světové války spolu s kamarádem Kenem Stillerem začali pracovat jako „ucha“ při tvorbě pomocných výkresů u firmy Boeing. Hrome, kdo mohl vědět, že u firmy bude pracovat ještě další čtyři desítky let …

Šéfové si všimli poměrně brzy jeho zajímavých a neotřelých konstrukčních řešení. Ne že by byly bez chyby, ale jeho pohled nezkreslený léty konstruktérské rutiny uměli ocenit. Zvláště později, když byl na konstruktéry vyvíjen obrovský tlak při tak náročných programech, jako byl vývoj dnes již legendárních letounů Boeing 707 a poté i jeho „zlatý hřeb“ Boeing 747. A bylo to právě Jumbo, které jeho jméno doslova katapultovalo napříč celým leteckým průmyslem na této planetě. Zadání znělo kupodivu vcelku prostě: chlapi, nový eroplán musí létat minimálně o 30% levněji, musí unést přes 400 cestujících, přelétnout bez mezipřistání oceán a létat rychlostí 850 až 910 kilometrů za hodinu! Uvedená slova byla pravidelnou noční můrou zejména jeho šéfa Malcolma T. Stampera. Toho dokonce manželka vykázala z domu, dokud ten „prachmizernej eroplán“ nedokončí a vrazila mu do náruče i jeho kocoura! To nepřímo postihlo i Joe Suttera, který si omylem v noci již řádně unaven prací dal místo hovězího z lednice omylem kočičí konzervu, ze které nějaký „dobrák“ strhnul původní etiketu. Po letech na to se smíchem vzpomínal: „Toho kocoura jsem musel druhý den odškodnit salámem od mé matky, ale já byl tak vyčerpaný, že mi to maso chutnalo báječně a jak vidíte, přežil jsem to a Jumbo taky !“

Díky vražednému pracovnímu tempu získal tým kolem rodícího se Boeingu 747 přezdívku The Incredibles, tedy otrocky přeloženo „Neuvěřitelní“, jelikož ve finále všechny práce zvládli za rekordních 28 měsíců a 11 dnů navrch. To byl výkon opravdu neuvěřitelný. A právě v té době Joe Sutter dokázal spojovat všechny myšlenky velkého týmu dohromady a i po dlouhých poradách byl schopen s kolegy pokračovat dále v náročné práci, bohužel na úkor jejich rodin i soukromí. Ovšem konstruktérský um Joe Suttera se podepsal i na řadě jiných letounů firmy Boeing včetně další legendy – Boeingu 737, později také typů 757 a 767.        Po dobu svého působení u firmy Boeing navíc pracoval s několika našimi krajany v jednom širším týmu. Jeho kolegové byli namátkou Patrick Joe Dvoracek , Milan Skala , Petr Dobias    (konstruktéři a specialista radio-elektro). V první polovině 80. let cestoval soukromě po Evropě, v Praze prožil také pár dnů a sem se ještě jednou vrátil v roce 1994, kdy byl poradcem v obchodně-technickém týmu firmy Boeing pro jednání se společností ČSA.

I v penzi v roce 1986 se stal členem komise vyšetřující katastrofu raketoplánu Challenger a byl rovněž oceněn za celoživotní přínos pro letectví uznávanou Guggenheimovou cenou a to v roce 1991, jeho přínos je skutečně nesmazatelný u mnoha leteckých konstrukcí. I když firma Boeing doslova před pár dny ohlásila postupný útlum výroby letounů řady 747, tak jméno Joe Suttera rozhodně nebude zapomenuto. Ostatně u příležitosti jeho devadesátých narozenin byla po něm pojmenována jedna z hal firmy Boeing v Everettu a jak sám později poznamenal, tohle byla pro něj ta nejvyšší pocta. Souhlasil ovšem jen pod podmínkou, že se uvnitř objeví velká pamětní deska, kde budou i jména všech jeho spolupracovníků, jelikož bez nich by žádné Jumbo ani další typy nebyly. I tento čin nám vypovídá o jeho přátelské povaze, protože práce v kruhu svých kolegů byla pro něj opravdovou radostí.