Ačkoliv je americký středozápad končina  veskrze málo atraktivní a jeho vylidněné průmyslové centrum Detroit místy připomíná město duchů, pro leteckého fanouška je to místo velice přitažlivé. Na poměrně malé ploše se nabízí velký počet zajímavých míst, které stojí za to navštívit. Kromě letiště Willow Run a leteckého muzea v jeho areálu, kde se připomíná mimo jiné sériová výroba Liberatorů, Fordovo muzeum v Dearbornu a nebo třeba trošku vzdálenější muzeum USAF v Daytonu (o kterém bude řeč někdy příště) je to vedle dalších i Selfridge Air Museum, jehož webová prezentace ani zdaleka neodpovídá skvostům, které se zde dají shlédnout.

K muzeu je to z centra Detroitu necelých 30 mil po dálnici I-94 směrem na sever a pak asi míli východně  k jezeru Sv. Kláry. Vzhledem k tomu, že je muzeum umístněno na aktivní základně národní gardy, je opravdu nepřehlédnutelné a venkovní expozice zdálky lechtá naše smysly. Množné číslo používám, protože jedeme s mými kolegy z firmy, kteří jsou „postiženi“ stejně jako já.

Selfridge ANGB

První problém nastává při na vjezdu na základnu. Strážný po mě chce pojistku od auta, ale já samozřejmě nechal smlouvu z půjčovny na hotelu. Ač naprosto klidný a vyrovnaný, působí tento člověk nekompromisně. Vzhledem k tomu, že jsme sem jeli přibližně 90 minut, nechce se mi jen tak odjet. Veškeré moje diplomatické pokusy však vyznívají naprázdno. Nakonec vezmu ze schránky pronajatého Chrysleru veškeré „papíry“ (včetně návodu k údržbě) a pevně věřím, že budeme mít štěstí. Máme! Strážný našel, co hledal a my můžeme dovnitř. Čeká nás asi půl míle cesty autem okolo areálu základny.

Už když se bížíme k muzeu, je opět vidět krasavce vnější expozice, ale také to, že základna je opravdu velmi aktivní – provoz techniky i pohyb gardistů je značný. Letecká základna Národní gardy Lt. Selfridge (Selfridge ANGB) je podle propagačního letáku muzea největší leteckou základnou národní gardy na území Spojených států (Wikipedie nicméně uvádí, že největší je v současné době základna ve Forth Worth v Texasu) a je pojmenována po Lt. Thomasi E. Selfridgeovi, který byl prvním důstojníkem armády Spojenych státu řídícím motorem poháněný letoun a zároveň také první obětí  při havárii letadla poháněného motorem.

Stalo se tak při předváděcím letu Wright Flyeru s Orwillem Wrightem 17.září 1908 . Při čtvrtém okruhu praskla na Flyeru nově instalovaná vrtule a letoun se zřítil. Wright i Selfridge byli vyhozeni vpřed a Lt. Selfridge přitom, bohužel, narazil do jedné z dřevěných vzpěr a prorazil si lebku. Podstoupil sice operaci, nicméně večer toho dne zemřel. Uvádí se, že kdyby použil jakoukoliv helmu či kuklu, velice pravděpodobně by přezil. Orville Wright utrpěl několik zranění, včetně zlomeniny stehení kosti, několika zlomených žeber a poškození kyčle a strávil sedm týdnů v nemocnici. Překvapivě obsáhlá fotodokumentace je k nalezení zde.

Základna se také chlubí slušnou řádkou jmen pilotů, jež zde buď absolvovali pilotní výcvik nebo zde působili. Mezi jinými jsou to Charles Lindbergh, Curtis LeMay, Caarl „Tooey“ Spaatz nebo Jimy Doolitle. Vnitřní prostory muzea jsou nevelké, na první pohled působí spíš jako větší pokladna, ale brzy jsme vyvedeni z omylu.

Vnitřní expozice muzea

Celá vnitřní expozice je řazena chronologicky a zcela přirozeně začíná fotkami již zmíněné první fatální nehody motorem poháněného letounu ze září 1908. Hned vedle je precizní model Flyeru. Skvostem je motor Packard Model 950 V-12 „LIBERTY“ z roku 1918 který dával výkon 400 koňských sil. K vidění je také hodně zajímavých palubních přístrojů. Kolega je více než nadšen japonskou fotopuškou používanou v 2.sv. válce a překládá mi japonský text, který na ní je. Mé srdce zase rozzáří „Merlin“ od Packardů, který poháněl Mustangy. Jako ještě několikrát, mrzí mě, že ho nemůžu slyšet „v akci“. Nevím jak milému čtenáři, ale mě zní zvuk Merlina jako jedna z nejdokonalejších symfonií a vždy mi spolehlivě vykouzlí husí kůži. Je zde opravdu spoustu zajímavých exponátů, z nichž některé mohou působit nedůležitě, ale v každém případě krásně dokreslují atmosféru. Například rozpoznávací plakát siluet letounů, plovací vesta, tabule se „seznamem“ náletů či nouzová rybářská sada dodávají celku ten správný pocit.

Z „časové osy“ trošku vybočuje místnost, kde jsou umístěny dva tréninkové kokpity. První z nich je F-16 a druhým, pro mě trošku exotičtějším je A-7 Corsair II, který je i zdánlivě prostornější. Absolutní lahůdkou je ale motor Pratt & Whitney R-2800 10W Double Wasp v řezu, který za nepatrný obolus ve výši jednoho čtvrťáku rozpohybujete na ca. 40 sekund. Připadám jsem si jako malé dítě na kolotočích. Ještě že se oba kolegové chovají stejně – nejsem jsem v tom sám. Až v tom okamžiku jsem si také uvědomím, jaké „kbelíky“ v tomhle motoru běhali. Nádhera.

Interní expozice dále obsahuje několik uniforem, pracoviště řídících letového provozu, střelu AIR-2A (vzduch-vzduch) s jadernou hlavicí z roku 1955, operačně používanou na F-106 Delta Dart, F-101B Voodoo a F-89 Scorpion. Obecně mě řízené střely moc nezajímají, ovšem vyjímkou je detail na AIM-9 Sidewander. Napřed společně tápeme, o co se jedná, ale brzo se shodneme, že onen prvek musí mít stabilizační funkci. Jsem ostuda, ale po návratu na hotel musím požádat strýčka Gůgla o pomoc. Je to, rolleron – geinálně jednoduché zařízení.

Následuje řez proudovým motorem J34 Westinghouse z konce 40-tých let a především „turboprop“ z Hercula. Báječný kousek. Tímto motorem a dronem v nezbytné sovětské kamufláží vnitřní expozice končí a vydáváme se na otevřenou plochu muzea.

A hurá na plochu

Uvítá nás je čelní silueta Corsairu (v tomto případě verze vyráběná u Goodyearu FG-1D) se svou ohromnou vrtulí a nezaměnitelným „racčím“ profilem křídel. Tenhle stroj je zrovna tak krásny ve skutečnosti jako na fotkách či filmových záběrech. Zajímavá je konstrukce záchytného háku a taky jedna „drobnost“ – velká část překrytů kabin letounů vnější exopzice byla chráněna proti slunci černou fólií. I když je tento prvek dost rušivý, samozřejmě ho chápu – všichni víme co dělá sluníčko s překryty. Druhým postřehem je fakt, že většinu letadel si také oblíbili holubi. Neřádi. Možná by pomohlo vysazení poštolek.

Jsem spíš na větší a těžší stroje (jdou mi k postavě, jak by řekla moje žena) takže u Orionu (Lockheed P-3B) trávím dlouhou dobu. Jediné co mi chybí ke štěstí byl zvuk čtyřmotoráku… Hned vedle stojí ladně neohrabaný Grunman US-2A Tracker. O většině z předváděných typů bylo napsáno hodně článků, téměř každý z nich je legendou. Přibližnou představu o strojích umístěných ve vnější expozici si laskavý čtenář může udělat z přehledového leteckého snímku. Opravdu jeden hezčí „kousek“ než druhý.

Až před F-14 si si všímám její velikosti. Omlouvám se za použítý termín, ale v ten moment mě opravdu napadá jen „to je ale kráva velká“. Nikdy jsem si neuvědomil, že je delší a s „roztaženými“ křídly i širší než L-410. Opravdu kolos. Tenhle stroj asi není na takové to „domácí polétání“ . Překvapující je také absolutně plochá část trupu mezi motory při pohledu zezadu. Z této „placky“ vyčnívá pouze zachytávací hák.

Uprostřed „okruhu“ stojící F-86 Sabre silně evokuje MiGy-15, které porůznu stávaly v našich parcích a kterých už je dnes jen poskrovnu (abych pravdu řekl, dnes už nevím o žádném). Jak nápadně se oba dva tyto stroje podobají Ta-183 Kurta Tanka. Další stroj, který mě překvapuje je licenční fotoprůzkumný Martin RB-57A (licenční English Electric Canberra). Jeho extrémní světlost nad zemí působí až nepatřičně.

Překvapivě příjemný konec prohlídky

Vnější prohlídku uzavírá Lockheed C-130A Hercules který je k překvapení nejednoho leteckého fandy otevřený. Uvnitř nás „hlídá“ ale především velice ochotně o stroji vypráví člen muzea. Trošku jsme ho asi potrápily různorodostí naší „skupiny“ a ptá se proto odkud jsme. Kombinaci čech, francouz a japonec očividně moc nechápe a tak se nám raději pochlubí, že sloužil tři roky v Evropě, konkrétně ve Stuttgartu, jako mechanik na Herculech. Uvnitř nákladového prostoru je pro lepší představu o velikosti umístěn Jeep Willys. Nejlépe je mi ovšem v kokpitu. Ten připomíná při výhledu ven skleník a při pohledu na přístroje kotelnu. Krása, krása, krása. Kdyby mě Craig, jak se náš průvodce jmenuje, slušně nevyprovodil, klidně bych v kokpitu přespal.

A třešnička na dortu…

Pověstnou třešničkou na dortu je v Selfridge Air Muzeu replika prvoválečného S.P.A.D. VIII ke kterému nás Craig ochotně zavedl. Svým zpracováním ostře kontrastuje s téměř „kovářským“ provedením některých typů (např. Corsair) Na Spadu je dokonalý opravdu snad každý detail a dokonce má svůj vlastní hangár, který je hned vedle zmíněného Hercula. Samozřějmě chválím tento vyjímečný „kus nábytku“ (jak těmto strojům říká kamarád) a nezapomenu zmínit, že „u nás“ máme létatelné repliky prvorepublikových Avií, z nichž „pětka“ má dokonce originální motor. Tato informace okamžitě vzbudí zájem a tak za chvíli sedíme s Craigem a Mattem (ten má pro jistotu na starosti tento Spad) u internetu a já hledám videa „bé-háček“ a stránky Historické letky. Dostávám za úkol předat členům Historické letky slova uznání a chvály, což takto virtuálně rád činím.

Musím říct, že Selfridge Air Museum mě hodně příjemně překvapilo a na místo toho, abych si u něj udělal „fajfku“, budu se sem, pokud to příležitost dovolí, velice rád vracet. Abych byl upřímný, už jen ta možnost pohovět si půl hodiny v kokpitu Hercula mi za to opravdu stojí.

Fotogalerie Selfridge Military Air Museum