Jeden z mých přátel – přední ruský letecký publicista a historik Konstantin Udalov mi napsal velmi znepokojivou zprávu: legendární muzeum letectví v Moninu by se mělo brzy začít stěhovat. Což o to, řada muzeí ve světě se stěhovala a z toho některé z nich i několikrát. Jenže zde zpráva zlověstně pokračovala : vše, co váží více jak 60 tun se stěhovat nebude a bude na místě zlikvidováno, de facto rozřezáno do šrotu ! Jakmile tato zpráva proběhla tiskem, zvedla se nejen v Rusku velká vlna nevole od prostých laiků až po letecké profesionály. Měl jsem to štěstí před mnoha lety zmíněnou expozici navštívit a že bylo na co koukat! A právě řada těch nejtěžších strojů jsou opravdové unikáty, často zachované v jednom kuse na celém světě ! Ještě pro zajímavost uvedu, že některé z exponátů pochází i z naší vlasti, jako například Jak-11 (C-11) s registrací OK-KIO darovaný z tehdejšího ČSSR v červeno-bílo-černém kabátě právě do zdejší expozice. Šlo o dar Svazarmu organizaci DOSAAF k výročí 60. let od VŘSR (pro mladší čtenáře: Velké říjnové socialistické revoluce). Ten se ale naštěstí likvidovat nebude …

Hned jsem se ptal Kosti Udalova, zda-li v Rusku mají stejně „úchylné“ developery, kteří jsou schopni zastavět za jakoukoliv cenu každý volný píď země aby jej – nedej Bože- nezastavěla konkurence. Odpověď je ovšem složitější. První důvodem je snaha velení ruského vojenského letectva shromáždit exponáty jen na několika místech a tím pádem ušetřit na výdajích pro jejich zachování do budoucna. Což o to, ale za jakou cenu? V zemi jako je Rusko mají problém stěhovat náklady těžší než 60 tun, co to je za hloupost ? Druhým důvodem má být údajně blíže nespecifikovaná „ekologická hrozba“, kdy se prý některé letouny začínají rozpadat a hrozí tak únik provozních kapalin z jejich útrob ! Pokud toto napsal někdo znalý problematiky leteckého muzejnictví, jeho odvoz do blázince je na místě. Bože můj, až na letuschopné exponáty, prvním krokem před umístěním do muzea je právě odčerpání provozních kapalin a případná demontáž všech nebezpečných systémů ( např. pyropatrony vystřelovacích sedaček atp.).

Jako třetí důvod má být lepší snaha prezentovat široké veřejnosti skutečné unikáty ruského letectví! Tak zde už mi to hlava vůbec nebere. Tak letouny, jako unikátní prototypy zachovalé v jednom kuse do této kategorie nepatří? Nebo je zde zájem ze zahraničí, aby je mohl nějaký „pan tajemný“ za pár rublů koupit, poté by je obratem za velmi dlouhé peníze prodal do některého muzea na západě Evropy či USA? Tato domněnka je zase mimo, jelikož s ohledem na politickou stránku věci a reálné následky embarga západu vůči Rusku by takový „obchod“ jen těžko z politiků někdo podepsal. V těchto dnech se zraky mnoha fandů muzea v Moninu nedaleko Moskvy proto upínají vcelku logicky na Kreml. Prezident Vladimir Putin je znám svým kladným vztahem k vojenskému letectvu a tak zřejmě on bude poslední instancí, která bude rozhodovat. Nejsem žádným rusofilem, ale zde hrozí zkáza hned celá řadě unikátních letounů a to nejen v ruském měřítku. Podle posledních informací by se vybrané exponáty s hmotností do 60 tun měly postupně stěhovat do areálu v Kubince u Moskvy, kde již podobná expozice léta existuje. Dnes je v Moninu cca 200 letounů a do Kubinky je to zhruba 150 kilometrů ! K tomu bude třeba pro transport zpevnit mosty, vykácet řadu stromů u cest…atd.

A jakým unikátům vlastně hrozí likvidace? Je jich rovnou celá řada. Na prvním místě můžeme uvést sovětský nadzvukový letoun Suchoj TU-4 , vyvíjený pro útoky na letadlové lodě. Ten měl dosahovat až rychlosti Mach 3 a nést dvojici protilodních střel s konvenční a nebo i jadernou hlavicí. V Moninu zachovaný futuristicky působící stroj je jediný na světě a navíc uvnitř kompletně vybavený. Dále hned celá řada velkých dopravních letadel – např. prototyp TU-114 „Moskva“, IL-62, nadzvukový Tupolev TU-144, vrtulníkový gigant Mil V-12 a mnoho dalších. Prostě exponátů – unikátů s hmotností přes zmíněných 60 tun zde není málo, naopak. Sám jsem v Moninu byl a vím, jak člověk má co dělat, aby si muzeum za jediný den jen tak zběžně proběhl. A co teprve ve slavnostní dny, kdy je řada exponátů přístupných veřejnosti ? U některých letounů je fronta klidně i na dvě hodiny a zájemců neubývá, spíše naopak.

Ale nejsou zde jen letouny ze sovětských dob. Najdeme zde i americké stroje – namátkou B-25 Mitchell, Douglas A-20 Boston (těžce poškozený před časem vahou sněhu v ruské zimě…), B-29 – respektive Tupolev TU-4, což je eufemisticky řečeno „bezlicenční kopie“ americké legendy, vrtulník American Vertol 44 Flying Banana a řadu dalších. Mnoho exponátů se do Monina dostalo vzduchem a třeba pohled na dopravní IL-62 sedající na travnatý povrch musel být parádní! K tomu hned celá řada unikátních letounů z konstrukční kanceláře Mjasiščeva, experimentální letouny, různá vznášedla, to vše je nyní stále na tenkém ledu nejistoty.

Jako vrchol považuji výrok nejmenovaného vysokého důstojníka ruského vojenského letectva: „Co půjde uschopnit, poletí, co půjde převézt, to se převeze. Co bude příliš těžké, tak se prostě zlikviduje“. To snad ani nepotřebuje komentář. Takový „exot“ tam snad v životě nebyl! Už vidím, jak někdo dává do letuschopného stavu třeba TU-144 a nebo vrtulník Mil V-12. A to po desítkách let stání pod širým nebem! Ale dotyčný pán je asi nad věcí. Naštěstí jsou zde odborníci, kteří by se měli v týdnu po 22. únoru tohoto roku setkat v Kremlu s Vladimirem Putinem, aby jej požádali o pomoc se zachováním unikátních letadel. Držme jim všichni palce, aby se jim to povedlo !