Argentina zůstává pro drtivou většinu z nás dalekou a exotickou destinací. Země se dodnes zmítá v ekonomických obtížích, drtivá většina obyvatel má existenční problémy. Přesto jejich vyhlášené hovězí znají milovníci steaků po celém světě, tamní víno patří k oblíbeným položkám i našich dobře zásobených vinoték a tak bychom mohli pokračovat. V Argentině ale vznikly rovněž málo známé letecké konstrukce a na některé z nich se dnes podíváme podrobněji.

Je to již pár let, kdy jsem si listoval v německy psané letecké „bibli“ Das Grosse Flugzeugtypenbuch, vydané nakladatelstvím Transpress v bývalé NDR v sedmdesátých letech minulého století. Doslova v záplavě typů všech možných letadel mě zaujaly dva dvoumotorové letouny, o jejichž existenci téměř žádný letecký fanda ani neví. Sice nepatří k tomu nejvíce elegantnímu, co se kdy k obloze vzneslo, zajímavé ale bezesporu jsou. Ostatně mnoho z nás si přece jen na nějaký ten argentinský létající stroj vzpomene – například lehký bitevník FMA I.A 58 „Pucará“. Mnozí jej pamatujeme z první poloviny 80. let, když Britové bojovali o Falklandské ostrovy. Podařilo se jim zmocnit se několika letounů a některé z nich skončily v britských leteckých muzejních expozicích. Argentina dodnes při různých příležitostech důrazně apeluje na Brity, aby je vrátili, protože podle nich se jedná o krádež argentinského majetku … Ale zpět k našemu tématu.

Argentinské vojenské letectvo – Fuerza Aerea Argentina – zadalo domácím leteckým konstruktérům požadavek na nový dvoumotorový dopravní letoun, který by mohl na základě menších úprav sloužit i k dalším armádním potřebám. Postupně vznikly dva typy letounů, jeden z nich s dvojicí směrových stabilizátorů, zatímco ten druhý měl již uspořádání ocasních ploch klasické. Za jejich konstrukcí a výrobou se skrývala argentinská společnost DIFNIA, založená již během roku 1927 jako studijní a pokusný letecký institut. Jako DIFNIA pak působil mezi lety 1957 až 1968, samozřejmě jako státem vlastněná společnost. První letoun s dvojicí směrových stabilizátorů byl označen jako I.A. 35 „Huanquero“ a dostal později registraci A-316, letoun je dodnes vystaven v Argentině a tu a tam je obnovován jeho povrch novými barvami. Není žádným tajemstvím, že po druhé světové válce se řada německých leteckých konstruktérů dostala i do Argentiny. A to byl i případ Huanquera, jehož hlavním konstruktérem byl Němec Kurt Waldermar Tank. Ten pracoval mezi lety 1931 až 1945 pro firmu Focke-Wulf a byl podepsán například pod projekty známých letounů Fw 190, Ta 152 a dopravního Fw 200 Condor.

Kurt Tank v Argentině spolu se svými kolegy předtím pracoval na proudovém letounu FMA Iae 33 Pulqui II, ale to by bylo jiné delší téma. První let letounu Huanquero se uskutečnil 21.9.1953 a po něm se jen mírně upravovaly ocasní plochy a následně po dalších ověřovacích letech byla plánována výroba nejméně 100 letounů tohoto typu. Realita ale byla nakonec jiná. V první polovině šedesátých let minulého století se nakonec vyrobilo jen něco přes padesát letadel Huanquero a to pro argentinské vojenské letectvo. Stroje poháněla dvojice pístových motorů IA 19R El Indio (hvězdicové devítiválce s výkonem 460 kW na jeden motor a chlazené vzduchem) s třílistými kovovými vrtulemi, letouny byly vybaveny zatahovatelnými podvozky příďového typu. V plánu bylo vyrobit i bombardovací a další verze letadel pro tamní vojenské letectvo. Hlavním určením měl ale být dopravní stroj pro deset cestujících a v této úloze také drtivá většina letadel v Argentině létala, i když jen pro čtyři až pět cestujících.

Z předchozího typu se postupně vypracovala modernější konstrukce letounu, jehož označení bylo FMA I.A. 50 „Guarani II“. Už dříve bylo rozhodnuto na úrovni expertní skupiny ustanovené vládou Argentiny o koncepci modernějšího letounu s lepší aerodynamikou a hlavně moderními turbovrtulovými motory. Nakonec nový typ FMA Guarani II měl jen necelých 20 % shodných s Huanquerem. Byl to modernější stroj celokovové konstrukce a poháněla jej dvojice turbovrtulových motorů Turbomeca Bastan III, každý z nich s výkonem 630kW (850 HP). První prototyp nového letounu vzlétl poprvé 6.2.1962 ještě s označením Gauarani I. Další jeho  vylepšenou modifikací byl Gaurani II, ten se lišil již jedním směrovým stabilizátorem a také kratším trupem. K jeho pohonu byla vybrána dvojice turbovrtulových motorů Turbomeca Bastan VI A, kdy každý motor disponoval slušným výkonem 690 kW.

Z finančních důvodů byl přestavěn prototyp Guarani I na modifikaci II ve výrobním závodě firmy FMA (Fabrica Militar de Aviones) a první let byl proveden 26.4.1963. V létě roku 1965 se prototyp letounu Guarani II s výrobním číslem TX-01 představil (včetně letových ukázek) na Aerosalonu v Paříži na letištiLe Bourget. Po dohodě s Francouzi pak přeletěl k dalším letovým zkouškám na francouzské letiště Istres, kde postupně nalétal dalších 200 letových hodin. Později přelétl zpět k výrobci FMA. Navíc šlo o první letoun vyrobený v Latinské Americe, který přeletěl Atlantik! Mimo tří prototypů bylo postupně vyrobeno podle dostupných zdrojů 32 sériových letounů pro argentinské vojenské letectvo. Poslední z nich dolétal až v roce 2006 ve stavu II Brigada Aérea na letišti v Paraná. Některé z letounů byly zachovány v leteckých muzeích, zbytek byl zlikvidován. Dodnes tak můžeme spatřit jeden stroj v expozici Museo Nacional de Aeronáutica v Buenos Aires s původní registrací F-31. Letouny mohly přepravovat až 15 cestujících do vzdálenosti až 1995 km.

Ačkoliv až na velké výjimky tyto letouny nelétaly v Evropě, patří k zajímavým typům. Argentina se v hromadné výrobě letadel neuplatnila, zato nedaleká Brazílie už ano. I tak tamní původní letecké konstrukce (ať už byly vytvořeny za pomoci Němců či jiných cizinců) dodnes patří mezi exotické typy letadel, se kterými se v muzeích můžeme dodnes potkávat.