Článek z klávesnice Radima Vojty a je určen především těm, kteří si dokáží celou přípravu a provedení letu vychutnat, a kteří mají nějakou základní představu, jak to v letadle asi tak probíhá. Vzhledem k obsáhlosti textu je také rozdělen do několika dílů. Komu by to nestačilo, může případné doplňující dotazy klást autorovi pod textem.

První setkání s typem North American AT-6 proběhlo poměrně kuriózním způsobem. Na samém závěru devadesátých let jsme spolu s kamarádem Evženem navštívili jihozápad Spojených Států, půjčili si PA-28-181 N8182H a vyrazili s ním z Los Angeles na východ, do vnitrozemí. To bylo v době, kdy se do států chodilo většinou jen účelově získat kvalifikaci IFR a internetové portály se ještě neplnily články typu „Jak jsem létal v USA“, podobné jako vejce vejci. Místa přistání jsme si vybírali podle toho, zda nás to něčím zaujme. Umístěním, velikostí, názvem. A tak se stalo, že nás na sekční mapě Arizony zaujalo letiště, u nějž bylo napsáno LOVE PRC. No uznejte sami, tam nelze nepřistát. Letiště, pojmenované po Ernestu H. Love leželo u města Presscott, proto bylo čtyřpísmenné označení KPRC a třípísmenné PRC. Na letišti jsme další shodou náhod objevili leteckou školu se jménem „Taildraggers and more“, která nabízela přeškolení na Piper PA-12. To je takový modernizovaný Cub pro tři osoby. To se nedalo odmítnout. V kanceláři se nacházel husky. Tím nemyslím Aviat Husky, který také stojí na kořenech Piperu Cub, ale krásný modrooký pes. A ten hlídal, zatímco se jeho panička kdesi v prďárně v hangáru oddávala zjevně činnostem souvisejícím s názvem letiště, soudě podle toho, jak se dostrojovala a upravovala poté, co je Evžen vyrušil. Dohodli jsme si tedy na druhý den lekci a šli spát do blízkého motelu Antellope Hills.

Nazítří  jsme přišli na letiště. Slečna, tentokráte již upravená, nám nepříliš přátelsky řekla, že jsme přišli pozdě a musíme zaplatit No Show Fee 100USD a jiný volný čas už dnes nemají.. A sakra. Arizona je v sousedním časovém pásmu, to nám nedošlo. Tak jsme nešťastně odcházeli, ale slečna nám přeci jen spravila náladu s tím, že může zavolat Billu Modesovi a že si s ním můžeme zalétat na jeho T-6. Jako by do nás vlili novou krev!

Musím podotknout, že v té době byla největším, nejsilnějším a nejrychlejším letadlem, jež jsem létal, L-200 Morava, a tak vize letu na Warbirdu, byť cvičném, byla pro mě fantastická. Bill se s ničím moc nepáral, dovedl nás ke svému krásnému letadlu s imatrikulací N7421C a hned začalo zaškolování. Jelikož to měl být jen jakýsi seznamovák, byla příprava jen obecná, knipl kluci znáte, tady se zamyká ostruha, plyn, směs, vrtule, režimy vám řeknu. Bill éro nahodil, vlezl si na zadní sedačku a jeli jsme. Ani jsem ještě nestačil nasát atmosféru stroje a jeho velikost, a rozjížděli jsme se po dráze. První, co mě zaujalo, kromě hluku motoru, byla neskutečná lenost stroje. Těžkopádně se rozjížděl, těžkopádně se vznesl, těžkopádně nabíral rychlost a těžkopádně stoupal. Letové vlastnosti mi přišly jak u Zlínu 526, který přibral. Při akrobacii mě překvapily velké síly v řízení na vyšších rychlostech, přistání jako ze třetího patra. Než jsem si uvědomil, o se děje, byli jsme zase na zemi. Tehdy jsem byl šťastný, protože to bylo něco úžasného.

Uplynulo několik let a opět jsem navštívil Arizonu a Billa Modese, tentokrát s kamarádem Markem. Odlétal jsem na éru dvě hodiny, včetně okruhů, nouzáků a samozřejmě akrobacie. To už jsem však měl za sebou pár stovek hodin na velkých a relativně rychlých letadlech a tak si ze svého druhého létání s pamatuji dvě věci – jednak žádné extra nadšení a jednak Billa, jak nám celkem rázně říká „my tomu neříkáme Texan, ale T-6, my Texasany nemáme moc rádi“. Bác. Tak takhle to je. Texan tomu říká jen někdo a to zejména ti blázniví Evropani.

Zde bych se rád zastavil u jmen. Skutečně u nás se tomu letadlu paušálně říká Texan a málokdo ví, jak to ve skutečnosti je. Letadlo vyvinul North American pod továrním označením NA-26, a armáda jej přijala jako BC-1 (Basic Combat), námořnictvo SNJ-1 a RAF jako Harvard Mk.I. Dalším vývojem se došlo k verzím s továrním označením NA-55, NA-77, NA-88 a dalším, a tyto přejímalo letectvo s pozměněným označením AT-6A(B,C,D,F) (Advanced Trainer), námořnictvo SNJ-2(3,4,5) a RAF plus země Commonwealthu jako Harvard Mk.II(III a 4). Zároveň se typ vyráběl v různých továrnách a zemích. Není tedy zcela pravda rozšířený názor, že Harvard byla jen letadla vyrobená v Kanadě. Určující byl uživatel a jeho interní označení. Dokonce Harvard Mk.IIb, jež vyráběl kanadský Noorduyn, byly zpětně importovány do USA jako AT-16 a naopak letadla vyrobená v USA po dodání RAF měla označení kupříkladu Harvard Mk.IIa nebo III. A proč to zmiňuji v souvislosti se jménem Texan? Tak se tomu totiž začalo říkat v USA, ovšem v zemi původu se to až tolik neuchytilo, američané mají spíš tendenci letounům říkat čísly než jmény (častěji člověk slyší P-40 než Warhawk). Člověk se proto se jménem Texan až tolik nesetká, většinou se nazývá T-6, jak se změnilo označení po válce. Subjektivně se mi zdá, že se toto jméno rozšířilo zejména mimo USA a země Commonwealthu (kde se mu říkalo vždycky Harvard bez ohledu na verzi). Proto budu nadále rozlišovat AT-6, SNJ a Harvard, a pokud budu mluvit obecně, napíšu T-6.