Společnost historických letadel Classic Trainers dlouhodobě spolupracuje se Stephenem Steadem, který vlastní, provozuje a pilotuje originální historický Supermarine Spitfire Mk.XVI, repliku Jakovleva Jak 3 a SIAI Marchetti SF 260. Jeho letouny jsou kromě jeho domovského letiště v Bremgartenu poměrně často k vidění také v hangáru na letišti Plzeň – Líně, mezi letouny Classic Trainers.

Právě zde, došlo k dohodě se Stephenem o změně zbarvení jeho stroje do podoby letounu se kterým létal a bojoval jeden z československých pilotů v RAF – Otto Smik. Nyní je vše hotovo a „Smikův“ Spitfire se letos předvede ve vzduchu nad Českou republikou. Nebude to pouze na některých leteckých dnech (již příští víkend to bude například na Aviatické pouti v Pardubicích), ale zejména 17. června při průletu nad Prahou při příležitosti odhalení pomníku československým letcům RAF.

Otto Smik

Stíhací pilot Otto Smik (1922-1944), nejúspěšnější čs. stíhač druhé poloviny 2. světové války, byl nevšední osobností. Nejen svým původem a místem narození, ale zejména bojovými a služebními úspěchy.

Osud mu sice vyměřil pouhých 22 roků života, ale vydaly by na román, nebo přinejmenším cestopis. Prvních dvanáct roků prožil v Gruzii, odkud se s rodinou přestěhoval do Československa, jehož barvy pak za války hájil a proslavil na evropském nebi. Za vysněnou zbraní podnikl složitou a nebezpečnou cestu přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Libanon do Francie a po jejím pádu do Velké Británie. Část leteckého výcviku absolvoval tam, část až ve vzdálené Kanadě. Létal a bojoval nad Británií, Francií, Belgií, Nizozemskem i Německem. Pochovali ho nejprve v Nizozemsku, později v Belgii, aby místo svého posledního odpočinku nakonec nalezl na Slovensku. Za svého jej měli či mají Čechoslováci, Slováci, Britové i Židé, ale ulice jsou po něm nazvány jen v nizozemském Zwolle a v české Praze.

Jeho kariéra byla krátká a závratná. Z obyčejného důstojnického sluhy to dotáhl až na velitele britské peruti, jednoho z pouhých tří čs. letců, jimž velení RAF prokázalo takové uznání. Bojoval výhradně na Spitfirech různých verzí a stal se nejúspěšnějším čs. stíhačem v kabině tohoto legendárního letounu. V historické tabulce čs. stíhacích es zaujímá pátou nejvyšší příčku co do počtu sestřelených nepřátelských letounů a druhou v počtu vykonaných ofenzivních operací. Provedl celkem 263 operačních letů, z nichž 215 podnikl nad nepřátelským územím. Ve vzdušných bojích sestřelil celkem 11 nepřátelských letounů jistě, 1 pravděpodobně a 3 poškodil, zlikvidoval i 3 bezpilotní střely V-l  nehledě ovšem na další četné cíle zničené či poškozené na zemi a na vodě. Proslul i svým dvojím sestřelením nad nepřátelským územím poprvé dokázal uniknout zajetí a vrátit se zpět, podruhé na jeho návrat kamarádi čekali marně…

Historie Spitfiru Mk.XVI TE184

Spitfire byl vyroben původně jako verze XVI s kapkovitou kabinou na sklonku II světové války. Po válce postupně vystřídal několik jednotek – Aston Down, “6MU” RAF Brize Norton, “203 Advanced Flying School” RAF Stradishall Norfolk, “607 Squadron RAuxAF” RAF Ouston, “33MU”, a “Central Gunnery School” RAF Leconfield kde při jednom z letů v roce 1950 musel nouzově přistát bez podvozku. Poškození bylo klasifikováno jako CAT5 a létání bylo ukončeno po 320 nalétaných hodinách. Spitfire byl u “64 Centra Reserve” v Long Benton (Northumberland) uložen pod číslem číslem 6850M.

Od roku  1952 do roku 1967 byl TE184 používán jako památník u vchodu 1855 (Royton) Sqdn Air Training Corps.

V roce 1969 se TE184 objevil ve slavném filmu “Bitva o Británii” jako statická rekvizita. Po té byl skladněn u  “71MU” RAF Bicester , “5MU” RAF Kemble,  “23MU” RAF Aldergrove a u “Ulster Folk a Transport Museum.”

První civilní majitelem byl Nick Grace, slavný znalec Spitfirů.  Následovala rekonstrukce u Trent Aero Services. Zde také došlo k změně kapkovité kabiny za starší „hrbatou“ . V roce 1989 obdržel prvním civilní označení G-MXVI.  Po 39 letech mlčení, se Mk.XVI v listopadu 1990 poprvé vznesl do vzduchu.

V roce 1995, byl G-MXVI prodán Alain de Cadenet. V roce 1999, byl letoun přemalován pro focení do kamufláže USAAF ve Středomoří do slavného zbarvení  “Fargo Express VIII”. Po té byl přemalován do Francouzských barev .

V roce 2001, po leteckém dni v  Duxfordu a byl uskladněn v hangáru ” Machine Flying.” V roce 2006 letoun odkoupil  Paul Andrews. Následovala další rekonstrukce letounu zvětšením křídlových nádrží, vyztužením hlavního nosníku. V únoru 2009, pak dostal TE184 povolení pro neomezenou letovou obálku.

V roce 2011 se majitelem stává Stephen Stead. 20. dubna 2011 letoun slavný zkušební pilot Dan Griffith přelétl na letiště Bremgarten, kde našel svůj nový domov a je hangarován a udržován u Meier Motors.

Supermarine Spitfire Mk.XVI

Supermarine Spitfire Mk.XVI byl vyvinut z verze Mk.IX za účelem zlepšení parametrů při vzdušných soubojích v malých výškách. Mk.XVI je poháněn motorem Rolls-Ryce Packard Merlin 266 o výkonu 1700 koňských sil optimalizovaným pro vyšší hustotu vzduchu. Výzbroj tvořily dva kanóny Hispano ráže 20mm a dva půlpalcové kulomety Browning. Stroj mohl rovněž nést jednu 500 lb (227 kg) nebo dvě 250 lb (114 kg) pumy. Spitfiry Mk.XVI sloužily koncem války, mnoho z nich létalo se zkráceným rozpětím křídel (LF) a kapkovitou kabinou. Bylo vyrobeno celkem 1054 kusů této verze.

Technické údaje Spitfire Mk.XVI

• Posádka: 1 (pilot)
• Rozpětí: 12,23 m
• Délka: 9,57 m
• Výška: 3,84 m
• Plocha křídel: 23,09 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2630 kg
• Vzletová hmotnost: 3450 kg
• Pohonná jednotka: 1x Rolls-Royce Merlin 266
• Max. výkon motoru (v nominální výšce): 1580 hp (1178 kW)

Výkony

• Maximální rychlost (ve výšce 6400 m): 669 km/h
• Cestovní rychlost: 426 km/h
• Dostup: 12 900 m
• Počáteční stoupavost: 21,0 m/s
• Čas výstupu do výšky 6096 m: 6,40 minuty
• Dolet: 690 km
• Max. dolet (s příd. nádrží): 1580 km

Výzbroj

• Dva kanóny ráže 20 mm (120 nábojů na zbraň)
• Dva půlpalcové kulomety Colt Browning 12,7 mm (250 nábojů na zbraň)