Článek na serveru iDNES.cz, který připomněl zapomenutý souboj nad “železnou oponou” rozpoutal poměrně živou diskuzi na téma, jak se to tehdy vlastně stalo.  Na základě žádosti provozovatelů serveru pilotinfo.cz zde zveřejňuji můj starší článek, který se tomuto střetu podrobně věnuje. Vycházel jsem z tehdy dostupných dokumentů (velká část později zmizela během povodní) a z rozhovorů s pamětníky celé události. Článek byl ve své době zveřejněn v časopise Letectví a kosmonautika a nyní ho můžete najít také na mých stránkách, vedle jiných článků o našem letectvu.

Souboj nad Železnou oponou

Celá padesátá léta, a zejména pak jejich počátek se nesla ve znamení stále se zhoršujících vztahů mezi dvěma bloky, oddělenými takzvanou železnou oponou. Pochopitelně že právě zde, v místě dotyku, byla situace hlavně po vojenské stránce nejvíce napjatá. Co se pozemních pohraničních jednotek týče, k žádným významnějším konfliktům zde nedocházelo, neboť obě dvě strany si byly vědomy síly a schopností protivníka. Potyčky se tak odehrávaly většinou jen mezi našimi ozbrojenými složkami a obyčejnými civilisty, kteří se snažili republiku opustit. Střelba nebo i proniknutí československých pohraničníků bezprostředně za státní hranicí sice nebyla výjimkou, avšak každý z nich si svůj čin velice dobře uvědomoval, a proto se rychle stáhli.
Na obloze byla situace podstatně odlišná. Československé vojenské letectvo na přelomu čtyřicátých a padesátých let nebylo pro Západ žádným plnohodnotným soupeřem. Páteří stíhacích pluků u nás tehdy byly vrtulové stroje Avia S-199, které se v žádném případě nemohly srovnávat s proudovými F-80 “Shooting Star” a F-84 “Thunderjet” zaváděnými do výzbroje USAF. Mnohem vážnějším nedostatkem byla ale téměř neexistující protivzdušná obrana jako systém, který by dával naději případného narušitele alespoň spatřit. S novou radiolokační technikou, navíc značně nedokonalou, byly zkušenosti získávány teprve během provozu, a tak prakticky veškerá hlášení o narušení vzdušného prostoru Československa pocházela od sítě pozemních vidových hlásek rozmístěných po celé délce státní hranice. Jejich účinnost však byla podstatně omezována povětrnostními podmínkami, takže jejich osazenstvo nebylo většinou ani schopno určit typ letounu, jeho výšku a často ani směr jeho letu. A i když se to náhodou podařilo, špatná organizace a spojení zabránily rychlejším protiopatřením.
Samozřejmě, že protivník, tedy americké letectvo, o všech těchto potížích věděl a velice často jich využíval. Lety cizích letounů v československém vzdušném prostoru byly na počátku padesátých let doslova na denním pořádku. Tato narušení lze rozdělit na několik druhů. V první řadě šlo o značné množství vrtulových kurýrních a průzkumných letounů, jejichž piloti při letu v těsné blízkosti státní hranice nebrali na vědomí její zakřivení a dostávali se tak za ní do hloubky několika málo kilometrů. Nakolik se jednalo o úmysl a nakolik o pohodlnost pilotů či špatnou navigaci je dnes těžké určit, faktem však zůstává, že takovýchto narušení bylo hlášeno každý den hned několik. Dalšími narušiteli se stávali civilní piloti, kteří skutečně pro ztrátu orientace, například v nepříznivých povětrnostních podmínkách, pronikly nad naše území.
Podstatně větším problémem ale byla narušení vojenskými bojovými letouny USAF z jejich základen v Bavorsku. Tyto lety byly jednoznačně zcela úmyslné a sledovaly v podstatě dvojí cíl. Tím prvním byla demonstrace schopnosti proniknout hluboko do týlu protivníka a tím druhým pak ověřování jeho reakcí a akceschopnosti. Američtí piloti proudových strojů si byli vědomi své převahy, zejména pak vyšší rychlosti, díky které bylo nemožné je stíhat. Proto si mohli dovolit takové akce, jako například průlety nad čs.vojenskými letišti či lety v okolí hlavního města.
Kromě možnosti bezprostředního ohrožení bezpečnosti znamenaly tyto události také značný dopad na psychiku všech příslušníků našeho letectva, kteří se právem cítili bezmocní. A tak jediným, kdo mohl proti narušitelům něco podniknout bylo ministerstvo zahraničních věcí, které alespoň zasílalo protestní nóty. Jejich význam byl ale jen symbolický.
Situace se začala měnit teprve s příchodem prvních proudových letounů k našemu letectvu. Nepočítáme-li několik německých Me-262 (S-92) používaných v Leteckém výzkumném ústavu, šlo v první řadě o 11 sovětských letounů Jak-23 označovaných u nás S-101. Ty byly po krátké službě u 5.stíhací letky na letišti Mladá u Milovic převedeny do stavu nově vzniklého 11.slp, který je pak od podzimu 1951 používal na letišti Žatec. Mnohem větší význam mělo ale až zařazení modernějšího typu – MiG-15 (S-102). První piloti na nich V Mladé létali již koncem května 1951. Od června zde pak fungovalo Proudové výcvikové středisko letectva, které do konce roku přeškolilo téměř stovku pilotů a také mnoho pozemního personálu. Jednalo se o příslušníky 3.stíhací letecké divize, která na jaře roku 1952 začala zaujímat nově budovaná letiště. V průběhu května až července se tak 1.slp dostal do Plané u Českých Budějovic a 5.slp s 8.slp do Líní u Plzně. Již předtím byly ale na tato letiště vyslány první roje, které zde počaly držet ostrou hotovost. Výstavba letectva pokračovala rychlým tempem, a tak ještě během roku 1952 mohly začít fungovat tři proudové divize určené k ostraze státní hranice. V Žatci to byla 5.sld (11.,15. a 17.slp), v Líních 3.sld (5.,8. a 16.slp) a v Č.Budějovicích 1.sld (1.,9. a 19.slp). Takovéto množství již samozřejmě dovolovalo mnohem účinnější opatření proti narušitelům, kterých byl stále značný počet. Bylo proto jen otázkou času, kdy se naskytne příležitost nových možností využít.
A opravdu. Netrvalo dlouho a okamžik střetu skutečně nastal. Dne 10.března 1953 pronikly nad československé území dva americké proudové letouny, z nichž jeden byl sestřelen. Pochopitelně, že každá ze zúčastněných stran se v té době cítila být v právu, a tak jedna druhou obvinila z porušení státní hranice. Zkreslené nebo zcela nepravdivé informace v tisku použili obě strany ve snaze ospravedlnit své chování před veřejností. Mylné představy o průběhu incidentu přetrvávají jak u nás, tak i v SRN či USA. Dnes je ale naštěstí již možné obě dvě verze porovnat a na základě nových poznatků se pokusit k pravdě alespoň přiblížit. Pro úplnost si nejprve připomeňme obě dvě stanoviska tak, jak byla zveřejněna bezprostředně po události.

Stanovisko československé
Začtěme se nyní do zprávy, kterou 12.3.1953 zaslal zástupce velitele letectva brigádní generál J.Vosáhlo ministru národní obrany.
” Dne 10.3.1953 dostala dvojice letounů S-102 úkol provádět typové útoky jednotlivými letouny na bázi: Přeštice, Holýšov. Vedoucím dvojice byl por. Šrámek Jaroslav, na čísle letěl por. Forst Milan (por.Forst prováděl cvičné útoky na por.Šrámka). Dvojice startovala v 10:45 směrem 240st., zatáčkou doleva nasadila kurs na Přeštice (bod č.1) ve výšce 3000m. Nad Přešticemi se dvojice otočila ve směru na Holýšov (bod č.2). Na povel vedoucího dvojice por.Šrámka por.Forst zahájil cvičné útoky na letoun vedoucího. Trať Přeštice, Holýšov byla proletěna dvakrát.
Při třetím letu v 10:59 spatřil por.Šrámek dvojici letounů nad Merklínem. Po přiblížení na vzdálenost 500-600m, níže 200m rozpoznal dva letouny F-84 s americkými výsostnými znaky. Letouny byly nabarveny hnědými a stříbrnými pruhy, přídavné nádrže na konci křídel byly nabarveny červeně. V 10:59 por.Šrámek hlásil řídícímu létání mjr.Grznarovi, že vidí dva letouny F-84. Letouny F-84 se rozdělily. Vedoucí točil doleva a letoun na čísle bojovou zatáčkou doprava. Por.Šrámek zaujal posici pro útok na vedoucí letoun F-84 a zavolal číslo do skupiny.
V 10:59:30 mjr.Grznár dává rozkaz k útoku.
V 11:01 (Holýšov) v druhé ostré zatáčce (obě zatáčky trvaly asi 2 minuty) odkrývá asi ze vzdálenosti 300m por.Šrámek krátkou dávkou palbu z kanonu NS-23. Zasáhl pravou přídavnou nádrž, z které začal vystupovat bílý dým.
V 11:02 (Staňkov) letoun F-84 dotočil druhou zatáčku a prchal s vysokou rychlostí asi 800km/h směrem na jih (kurs180). Por.Šrámek a por.Forst pronásledovali letoun F-84 rychlostí asi 900km/hod.
V 11:03:30 (Chodská Lhota) por.Šrámek pálí druhou a poslední dávku, po které z pravé strany letounu F-84, přibližně v místě, kde je umístěna kabina, vyvalil se černý dým a vzápětí oheň zachvátil celý letoun.
V 11:04 (Chudenín) dvojice S-102 končí útok a vybírá stoupavou zatáčkou doleva. Při této zatáčce proletěl nad por.Forstem druhý letoun F-84 s převýšením asi 100m. Por. Forst otočil svůj letoun k pronásledování. F-84 se však skryl v mracích a por.Forst se odpoutal.
V 11:06 (Pláně) se por.Forst zařazuje opět do dvojice a letí s kursem 320st. při rychlosti 550km/hod.
V 11:09 por.Šrámek volá řídícího létání a říká, že neví, kde se nachází.
V 11:09:30 nařizuje řídící létání volat zaměřovač.
V 11:10 volá por.Šrámek zaměřovač (podle výpočtu se nachází v prostoru Vlkanov).
V 11:11:30 dostává první kurs 060 (Dol.Metelsko)
V 11:12 volá por.Šrámek podruhé zaměřovač.
V 11:12:30 dostává kurs 065st.
V 11:14 volá por.Šrámek potřetí zaměřovač.
V 11:14:30 dostává kurs 062st.
V 11:15 přelétává dvojice letiště Dobřany.
V 11:16 volá zaměřovač por.Šrámka, zná-li svoji polohu. Por.Šrámek odpovídá : “Znám, vidím letiště”.
V 11:20 dvojice přistála.
Poslední dávku po F-84 vystřelil por.Šrámek v 11:03:30 v prostoru Bystřice nad Úhlavou. Při klesání 10m/sek mohl nepřátelský letoun narazit do země v prostoru vrchu Falkenstein (k.1343).
Taktéž gen.Šmoldas sdělil dne 12.3., že v noci 11. na 12.3. slyšeli ruch osobních i nákladních automobilů v prostoru hory Falkenstein. Takový zjev nebyl doposud v tomto prostoru pozorován. Byly pozorovány jenom nákladní auta ve dne při svážení dřeva. Tato zpráva taktéž potvrzuje vaší domněnku, že sestřelený letoun F-84 se zřítil v prostoru hory Falkenstein.”

Stanovisko americké
Na základě vyjádření, které poskytl americký vysoký komisař James Conant vydala německá tisková agentura DPA následující zprávu.
” Americký proudový stíhací letoun byl v úterý nad spolkovým územím napaden a sestřelen dvěma proudovými letouny sovětského typu Mig-15. Jak bylo oznámeno americkou stranou, pocházely obě dvě stíhačky z Československa. Americký stíhací letoun, který se při cvičném letu nacházel nad Bavorským lesem spadl v blízkosti Falkensteinu, u statku Hundessen. Pilotovi se podařilo stroj včas opustit a na padáku přistál v jedlovém lese. Kromě kožních oděrek neutrpěl žádná zranění. Letoun se při nárazu zabořil hluboko do země a zcela shořel. Explodující munice nedovolovala celou hodinu se k letounu přiblížit.”
DPA se pak více zabývá diplomatickou činností, včetně protestu, který ihned v Praze předal George Wadsworth, velvyslanec USA v Československu. Kromě toho byla v německém tisku zveřejněna i mapka s vyznačením vzdušné situace. Podle ní letěla dvojice letounů F-84 pod vedením 1st/Lt Warrena G.A. Browna severozápadním směrem podél státní hranice, zhruba 20 kilometrů od ní. K útoku došlo přibližně nad městem Cham, přičemž vlet dvojice Mig-15 je udáván v prostoru hraničního přechodu Folmava – Furth im Wald. Po útoku měly Migy německé území opustit v prostoru Treffelstein, 9km severozápadně od Waldmünchenu.

Argumenty pro i proti
Jak vidno, obě dvě verze se od sebe diametrálně liší. Ani jedna ze stran evidentně nechtěla přiznat svá pochybení. Podíváme-li se však na známá fakta podrobněji, můžeme sestavit obraz popisované události mnohem pravděpodobnější, než obě uvedené verze. V první řadě můžeme klidně vyvrátit tvrzení, že se celý incident odehrál nad německým územím. Lze si totiž jen těžko představit, že i kdyby někdo o tak riskantním podniku rozhodl, že by na něj poslal zrovna tak nezkušené piloty, jakými por.Šrámek a por.Forst v té době bezesporu byli. Tím méně pravděpodobná je pak možnost, že by oba piloti akci provedli na základě vlastního rozhodnutí. Je tedy téměř jisté, že pár F-84 nad naše území skutečně pronikl. Možným místem vletu je prostor mezi obcemi Hojsova Stráž a Milence, kde hlásná služba zaznamenala v 10:33 hluk proudových motorů. Tento pramen však není dostatečně spolehlivý, a to jak kvůli neodpovídajícímu časovému údaji, tak zejména kvůli tomu, že oblačnost 7/8 se spodní základnou mraků 1000 metrů nedovolovala vizuální pozorování.
Ať už byl vlet proveden kdekoliv, pravdou zůstává, že první přímý kontakt s narušiteli navázal skutečně až por.Šrámek. Zde není třeba příliš pochybovat nad udávanou polohou. Jak již bylo napsáno, cizích letounů, které se pohybovaly hluboko v týlu Československa bylo předtím zaznamenáno více. Navíc na rozdíl od pohraničí, bylo v okolí Plzně bezoblačné počasí, takže ani navigace nečinila potíže.
Skutečnost, že oba dva americké letouny ihned zahájily obranné manévry a poté se daly na ústup svědčí o tom, že jejich piloti svou polohu znali velmi dobře. Okamžik zahájení boje má však jeden významný přínos. Na různých dokumentech naší strany je totiž vylíčen podstatně jinak. Josef Vosáhlo, nyní již jako velitel letectva s hodností generálporučíka totiž ve svém vyjádření k nótě amerického velvyslanectví, zaslaném 22.října 1953 náčelníku generálního štábu již hovoří o tom, že por.Šrámek v souladu s platnými předpisy narušitele nejprve předlétl a dával mu nařízené signály ve snaze přinutit ho přistát. Jde samozřejmě o nesmysl, který vyvrací i sám plk.v.v. Šrámek. Pokus o předlétnutí narušitele nejen že byl těžko proveditelný, ale hlavně mohl vést k ohrožení vlastního stihače. Avšak fakt, že tento zásadní moment střetu mohl být v dokumentech účelově upravován nám tím dává možnost vážně pochybovat také o ostatních informacích.
Tou první může být hned údaj o směru, kterým narušitelé prchali. I kdyby totiž američtí piloti znali svoji pozici jen přibližně, museli by vědět, že nejkratší cesta do bezpečí není na jih, ale na jihozápad. Je tedy pravděpodobné, že i záznam letu byl upraven tak, aby vyhovoval čs. verzi o místě dopadu. Zkreslená je také informace o tom, že oba naše Migy letěli ve formaci. Por.Šrámek sice své číslo do skupiny zavolal, ale kvůli manévrování se mu již více nevěnoval. Por.Forst tak měl díky malým zkušenostem velké problémy později svého vedoucího opět najít.
Největší dohady však vyvolává otázka, zda naši stihači státní hranici překročili, či ne. Rozhodující roli v tomto případě hraje místo dopadu sestřeleného F-84. Nacházelo-li by se toto místo u hory Falkenstein, tedy zhruba 3 kilometry od hranice, mohla by být naše verze pravdivá. Avšak i zde můžeme úspěšně pochybovat. Prostor nám k tomu poskytují samotné archivní materiály. V již zmiňovanému vyjádření genpor.Vosáhla se totiž jasně uvádí, že po druhé dávce klesal zasažený letoun jihozápadním směrem. Mapa však jasně ukazuje, že z prostoru Bystřice n.Ú. je to k hoře Falkenstein směr jihovýchodní. Dnes zde (tedy v okolí Falkensteinu) není jediného svědka, který by si pád vojenského stroje pamatoval. Zbývá tak jen zpráva hlásné služby. Odhlédneme-li od toho, že jakýsi hluk automobilů jako důkaz havárie letounu je velice chabý, vyvstává zde ještě otázka, zda je možné, aby se k místu někdo přiblížil až o den později a ještě zde pracoval v noci?
Zajímavější je však porovnat fakta, která svědčí o tom, že sestřelený F-84 dopadl u obce Falkenstein, 14 kilometrů jižně od městečka Roding, tedy 35 kilometrů od státní hranice. Především bychom v tomto případě měli americké straně věřit o něco více než naší, neboť měla možnost se k místu dopadu dostat. Je samozřejmě možné spekulovat o tom, že toto místo mohlo být úmyslně udáváno mylně, aby tak zapadlo do teorie o československých narušitelích. Ovšem najít způsob, jakým tak dokonale oklamat tisk i veřejnost by bylo asi nemožné. Navíc pohled na mapu zřetelně ukazuje, že Falkenstein leží přesně na nejkratší spojnici Merklína se státní hranicí, tedy ve směru nejpravděpodobnějšího úniku dvojice F-84. Pravdivost tvrzení, že naše letouny hranici překročily potvrzuje také fakt, že por.Šrámek ani por.Forst dlouhou dobu nevěděli, kde se nachází a že místo, kde byli poprvé zaměřeni (Vlkanov) se téměř shoduje s místem, kde měli německé území opustit (Treffelstein). Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že i schéma letu, zhotovené na velitelství 3.sld kpt.Kořínkem je nepravdivé. Jak jinak si lze vysvětlit, že by por.Šrámek a por.Forst letěli pět minut kursem 320st. I kdyby totiž vůbec neznali svoji polohu, byl by mnohem logičtější směr severní, který by je přivedl do vnitrozemí. Nákres kpt.Kořínka tak jen maskuje skutečnost, že udávané místo poslední dávky (Ch.Lhota – Bystřice n.Ú.) je od místa zaměření (Vlkanov) 25-33 kilometrů vzdálené.
Nejpodstatnější význam ale má značné množství místních obyvatel, a to jak z obce Falkenstein, tak i přímo ze statku Hundessen, kteří si pád amerického vojenského letounu zcela bez problémů pamatují. Na základě tohoto faktu se můžeme přiklánět k tvrzení, že por.Šrámek vedl palbu i nad územím Bavorska, neboť vzdálenost 35 kilometrů od státní hranice je (v závislosti na výšce a rychlosti, kterou lze bohužel již jen odhadovat) na hranici možností klouzavého letu F-84, zejména pak při uvážení toho, že letoun byl dvakrát zasažen.

Jak to bylo doopravdy
Na základě těchto argumentů se můžeme pokusit o nejpravděpodobnější popis prvního poválečného sestřelu čs. letectva. Jak to tedy asi bylo?
Dvojice letounů F-84 od 53.Fighter Bomber Squadron 36.Tactical Fighter Wingu pod vedením 1st/Lt W.G.A.Browna odstartovala po 10 hodině ze své základny ve Füfstenfeldbrucku nedaleko Mnichova. Piloti využili počasí, které 10.března 1953 panovalo nad státní hranicí s Československem a tuto nepozorovaně překročili. Teprve zhruba 20 kilometrů jižně od Plzně, tedy 35 kilometrů od hranic, byli náhodně spatřeni por.Šrámkem, pilotem 2.letky 5.stíhacího leteckého pluku se základnou v Líních u Dobřan. Jelikož se narušitelé po ukončení obranných manévrů dali na ústup, zahájil por.Šrámek jejich pronásledování, přičemž jednou vypálil z palubních kanonů NS-23. Por.Forst v té době ztratil orientaci a ve skupině se neudržel. Pronásledování probíhalo během letu na jihozápad. Díky vyšší rychlosti Migu-15 se podařilo narušitele opět dostihnout a por.Šrámek vypálil podruhé, přičemž v závěru střelby vypálil i dva náboje z kanonu ráže 37mm ( z kanonu NS-23 jich bylo celkem 92). K tomu však již pravděpodobně došlo nad německým územím. Navigace totiž byla prakticky znemožněna jak téměř souvislou oblačností, tak i maximální rychlostí letu a bojovou situací. V “zápalu boje” si tak českoslovenští piloti překročení státní hranice vůbec neuvědomili. Zasažený letoun F-84 dopadl skutečně nedaleko obce Falkenstein, když jej 1st/Lt Brown stačil opustit. Druhý letoun bezpečně přistál ve Fürstenfeldbrückenu. Por.Šrámek a por.Forst poté, co se ve vzduchu opět našli, se dali nazpět nejjistějším, tedy severovýchodním směrem. Protože však svoji polohu neznali přesně, musel por.Šrámek volat zaměřovač. Teprve během zpátečního letu si plně uvědomil událost, kterou právě zažil a nervozita mu nedovolila přistát na první pokus.
Samozřejmě, že tak vážný akt, jakým sestřelení letounu bezpochyby je, vyvolal horečnou diplomatickou činnost obou stran. Jak již bylo napsáno, každá si stála za svým tvrzením. Pro nás je však zajímavější ještě jednou nahlédnout do vojenských dokumentů z té doby, ze kterých lze vytušit, že se o překročení hranice dvojicí Migů vědělo. Zatímco velitel 3.sld plk.Štangl nadšeně navrhoval povýšit či vyznamenat každého, kdo se jen trochu na sestřelení narušitele podílel, na velitelství letectva již byli opatrnější. Tamní střelecký důstojník se vyjádřil doslova takto: ” … navrhl jsem zhodnocení podle karierního řádu, ale navrhl jsem též důtku pro por.Forsta za chyby, kterých se dopustil při celém bojovém manévru. Je nutno využít tohoto případu politicky pro zvýšení bojového sebevědomí a jistoty velitelů a pilotů našeho proudového letectva. Nelze však připustit krvežíznivost a vznik válečnických choutek, zvlášť u mladých pilotů a velitelů. Také z toho prostého důvodu, že existují nařízení o tom, jak si počínat při zjištění nepřítele na našem území. Proto je ocenění a návrh velitele 3.LD chybné.”
Poznámka o existujících pravidlech tak nepřímo potvrzuje, že v tomto případě pravděpodobně došlo k jejich porušení. Por.Šrámek byl nakonec sice povýšen na nadporučíka, avšak již v době, kdy mohl být povýšen i jen na základě odsloužených let. Ostatní příslušníci 5.slp a 3.sld nijak významněji odměněni nebyli.
Tolik tady nástin nejpravděpodobnější verze této pro naše letectvo významné události, sestavený na základě dosud známých faktů. Je samozřejmě možné, a bylo by to jedině dobře, že se mohou objevit další prameny, které vše ještě zpřesní a ukončí tak několik desetiletí trvající spor o to, kdo byl tehdy v roce 1953 v právu. Ať však bude výsledek jakýkoliv je mnohem důležitější, že dnešní doba již takovýmito konflikty nehrozí, a že setkání dřívějších protivníků mohou probíhat v přátelském duchu, se snahou o co největší spolupráci.

Poznámky
1. Zatímco maximální rychlost letounů Avia S-199 činila 590 km/h, u F-84E to bylo více než 980 km/h. Ve stoupavosti byl “Thunderjet” dokonce třikrát výkonnější než S-199.
2. Více o zavádění proudových letounů do výzbroje například viz T. SOUŠEK, 1. stíhací letecký pluk na letišti Mladá, sborník Sportovní letectví v jihočeském regionu, Jihočeské muzeum, České Budějovice 1998
3. VÚA, fond MNO/VL 1953, čj.0057378/1953 : Sestřelení amerického letounu F-84 dne 10. 3. 1953
4. Poznámky z rozhovoru autora s plk. v. v. Jaroslavem Šrámkem v roce 1998
5. VÚA, fond MNO/VL 1953, čj. 0063983/VL : Vyjádření k notě amerického velvyslanectví o případu sestřelení letounu F-84 dne 10. března 1953
6. Poznámky z rozhovoru autora s plk. v. v. Jaroslavem Šrámkem v roce 1998
7. Tamtéž
8. Tamtéž
9. Poznámky z rozhovorů autora s obyvateli obce Falkenstein v roce 1998. Jeden z nich, Willi Janker byl dokonce očitým svědkem pádu F-84. Podle jeho slov, i když československý letoun kvůli mrakům nespatřil, slyšel krátce před pádem amerického stroje “kulometnou dávku”. Syn tehdejšího majitele statku Hundessen, Albert Markl poté několik dnů přihlížel odklízení trosek letounu z rodinného pole.
10. VÚA, fond MNO/VL 1953, čj. 0063983/VL : Vyjádření k notě amerického velvyslanectví o případu sestřelení letounu F-84 dne 10. března 1953
11. V jinak poměrně nepřesné vzpomínce to přiznává i pplk. v. v. Milan Forst, který doslova říká: “Letěli jsme již téměř nad souvislou vrstvou mraků, ze kterých jen tu a tam probleskl kousek země. V těchto chvílích nás orientace příliš nezajímala, hlavní bylo neztratit cizí letouny.”, D.SCHNEIDER, Osudy letců 2, s. 159
12. Návrh obsahoval povýšení por. Šrámka na kapitána, por. Forsta na nadporučíka a mechanika letounu staršinu z povolání Jána Baču na podporučíka. Kromě těchto tří navrhoval plk. Štangl odměnit dalších deset osob, vesměs vojáků základní služby. Šlo například o: “radiomechaniky st. z pov. Rud. Rozsypálka a čet. z. sl. Josefa Kyliána, kteří svornou spoluprací a pečlivým vyladěním radiostanic dokázali, že nenastalo žádné přerušení radiospojení, poslech byl jasný a srozumitelná oboustranná slyšitelnost;” VÚA, fond MNO/VL 1953, čj. 003380-OS : Střetnutí s nepřátelskými letouny F-84 – hlášení.