V pátek 20.6.2014 proběhla v prostorách muzea VHÚ v Praze na Žižkově velmi zajímavá beseda. Hostem nebyl nikdo jiný než bývalý navigátor 311 peruti Royal Air Force pan Petr Arton, který mnoho let žije v Izraeli. Do Prahy přiletěl po letech na slavnostní odhalení pomníku našim bývalým letcům v RAF na Klárově, o němž jsme psali v samostatném článku.

Petr Arton (Salomon Apfelbaum) přišel na svět ve Varšavě 1.ledna 1922. Za nějakou dobu se jeho rodina ovšem přestěhovala do Teplic a tam prožil dětství. Během září 1938 odjíždí s rodiči do Prahy, aby studoval v anglickém lyceu. Téměř přesně po roce rodina urychleně Prahu opouští, válka je ovšem dostihla opět v Polsku. Tehdy se Petr Arton rozhodl bojovat proti nacistům a tak se dostává přes Rusko do litevského Vilniusu. Po nějaké době dostane na přímluvu japonského konzula vízum do Japonska, tam dorazí začátkem ledna 1941. Ač se to zdá neuvěřitelné – až v Šanghaji se stává součástí čs. armády. Jeho cesta pokračuje přes Singapur a Jižní Afriku až do vojenského výcviku v Anglii. Doslova cesta kolem světa! Na jaře 1942 se stává příslušníkem RAF a nastupuje do kurzu navigátorů, kde se setkává s celou řadou Čechoslováků. Jako navigátor odlétal 49 misí na palubách letounů Liberator a byl členem posádky, které se podařilo zničit německou ponorku za noci v Biskajském zálivu ! Byla to jedna z pěti, kterou se podařilo potopit v rámci 311 československé bombardovací peruti RAF. Po válce se jeho rodina usadila v Kanadě a on se vrátil se svými bojovými druhy do Československa.

Brzy zastává post zástupce velitele posádky v Liberci a za nějakou dobu přechází do generálního  štábu letectva. Aktivně se účastnil při poskytování pomoci vznikajícímu státu Izrael, byl často vidět na letištích v Žatci i Českých Budějovicích. Navrhl, aby židovské Haganě bylo k dispozici právě žatecké letiště. Nicméně ještě v roce 1948 ze země raději odchází do Anglie, aby se nakonec stal občanem Izraele začátkem roku 1954. K létání ani k armádě se už ovšem nevrátil a působil již jen v civilním sektoru.

Besedu se vzácným hostem začal ředitel VHÚ na Žižkově plk. Aleš Knížek – poděkoval Petru Artonovi za ochotu přijít a požádal jej, aby všechny přítomné stručně seznámil se svým osudem. Zejména zdůraznil, jak jeho vstup do armády byl pro něj povinností, aby tak bojoval proti všem, kteří likvidovali jeho přátele a známé jen díky jejich židovskému původu. Cesta to nebyl snadná, ale měl štěstí na ochotné lidi. Zde poděkoval přítomným velvyslancům Japonska a Izraele za podporu, které se mu v minulosti dostalo. Pro mnohé byla přítomnost velvyslance Japonska překvapením. Petr Arton to rád na dotaz vysvětlil.

Jedním z dotazů bylo i to, zda-li zažil ve svém životě i horší věci než byla druhá světová válka. Ihned odpověděl, jak se s hrůzami válečných útrap nic nedá srovnat. Budování státu Izrael včetně vojenského letectva bylo díky mnoha ozbrojeným konfliktům složité, ale běsnění nacistického Německa bylo pro něj opravdu tím největším zlem. Na můj dotaz pan Arton upřesnil, že nastoupil do kurzu navigátorů v Anglii, aby poté začal operačně létat u RAF. Původně chtěl létat jako pilot, jelikož měl nadání pro matematiku, tak jej zařadili do navigátorského kurzu. Ty prostě potřebovali v danou chvíli více než piloty. Na palubách letounů Liberátor byli vůbec rádi, když prostřílení jako řešeto to nějak dotáhli zpět domů, třeba i s nepracujícím motorem. Mnozí jeho kamarádi takové štěstí neměli …

Další dotaz směřoval k jeho operačním letům, na jaké události i dnes vzpomíná. Po výcviku na Liberátorech na Bahamách mu začala běžná služba. Objevení ponorky v Biskajském zálivu bylo „majstrštykem“ celé posádky, pilot za něj dostal Záslužný letecký kříž DFC a on Záslužnou leteckou medaili DFM ( Distinghuished Flying Medal ). Při jiném letu ve stejné operační oblasti se potkávali s Junkersy 88 Luftwaffe. Jednou proti nim letěl čelně stejný typ letounu ve výšce pouhých 200 stop a byla to válka nervů, kdo z koho. Němec se na poslední chvíli rozhodl pro ústup, zvedl letoun a palubní střelci to do něj nasypali z palubních zbraní.

Na další otázku odpovídal, proč po válce již nelétal. Za těch 49 operačních letů toho měl víc než dost, prakticky před očima přicházel o kamarády u peruti a tak dal raději přednost civilnímu zaměstnání. Ne že by na letectví zanevřel definitivně, ostatně rád se příležitostně do letadla posadí – avšak to spojení s válkou mu  opravdu vadilo.

Do Prahy se Petr Arton podíval po roce 1989 již několikrát a jak zdůraznil, dodnes se u nás cítí jako ve svém druhém domově. V Izraeli se také potkává s krajany, avšak těch je díky vysokému věku čím dál méně. Beseda byla provázena zpěvem tradičních židovských písní, o jejich kvalitní provedení se postarala hudební skupina Menorah. Na závěr poděkoval všem přítomným za pozvání a jemu samotnému poděkoval jak plk.Aleš Knížek, tak dlouhým potleskem všichni přítomní. Na naše válečné veterány bychom neměli zapomínat a tato beseda byla alespoň skromnou připomínkou jejich hrdinství během dlouhé války za naši svobodu. Současně beseda udělala symbolickou tečku za výstavou o čs. vojenské pomoci rodícímu se Izraeli, která probíhala v žižkovském vojenském muzeu až do tohoto data.