Už dříve jsem chtěl napsat článek na téma „Soumrak čtyřmotoráků“, jenže koronavirová krize a její následky celý proces vyřazení těchto strojů nečekaně urychlily. Z oblohy postupně každým dnem mizí letouny, které patřily k tahounům dálkových leteckých linek od nepaměti. Ať se nám to líbí anebo ne, čtyři kondenzační stopy psané letounem vysoko na obloze začínají být vzácností…

Byla to veliká sláva, když se prototyp letounu Boeing 747 poprvé odlepil od země a stoupal k obloze. Majestátní pohled na letoun, o kterém mnozí ani nevěřili, že by se vůbec mohl vznést, začal přepisovat dějiny civilní letecké dopravy. Boeing vsadil ve své době na „divokou kartu“ hromadné přepravy co největšího množství cestujících a nutno dodat – tento risk se mu ve finále více než vyplatil! Z počátku to tak ale vůbec nevypadalo a jak už dnes víme, bylo mnoho chvil, kdy výrobce legendární sedm čtyři sedmy málem zkrachoval. Opravdu k tomu mnoho nescházelo…

Tyto myšlenky se mi honí hlavou dnes, v květnu roku 2020. Rival B747, Airbus A380 také před lety poprvé vzlétl s velkou slávou a jeho výrobce z Toulouse nešetřil superlativy. Pyšně oznámil, že budoucnost je v přepravě co největšího počtu cestujících za co nejmenší náklady mezi velikými letišti, odkud už se domů dopraví menšími typy letounů. Bohužel, sázka firmy Airbus nevyšla a relativně již za pár let se začaly nad projektem A380 stahovat první mraky. Jednoduše řečeno – budoucnost světové letecké dopravy začala spoléhat na menší dvoumotorové letouny s velmi ekonomickým provozem, které budou létat i na menší letiště, než jsou ta veliká ( JFK v New Yorku, Londýn- Heathrow, Frankfurt apod.). Jako příklad můžeme uvést linku Boeingem 787 z některého z menších amerických měst do německého Mnichova. Jistě, takových příkladů by se dalo uvést mnoho, ale princip je jasný. Definitivně až na opravdu velké výjimky „odzvonilo“ létání velkokapacitními stroji mezi velkými světovými letišti.

Na stranu druhou, odhadovat vývoj civilní letecké dopravy v tuto chvíli opravdu nelze, je zde až příliš mnoho neznámých, které mohou promluvit do leteckého provozu. Bylo by to doslova věštění z křišťálové koule, to si snad mohou dovolit vládou přeplácení ekonomové. Jde o hlásné trouby v médiích, říkající za úplatu vše, co jim vrchnost uloží, aby říkali. Tihle ale o skutečném letectví mnoho nevědí. Základ vývoje je ale jasný. Po veliké ráně, kterou se stala koronavirová pandemie každý bude hodně zvažovat, jestli vůbec musí cestovat letadlem (pokud na cestu vůbec bude mnt peníze…) a jaké lince a tím pádem typu letadla dá přednost. I zde se budou různé země světa lišit. Ke zlatému vejci pro výrobce dopravních letadel se tradičně přirovnávala jihovýchodní Asie. Právě zde byla poptávka po hromadné přepravě cestujících největší a ne náhodou byla tahounem výroby hned celé řady dopravních letadel. Ale i zde docházelo postupně během času ke změnám.

Vraťme se ale k pamdemii koronaviru, která se díky Číně a právě husté síti dálkových leteckých linek velmi rychle rozšířila do světa. Poté, co nákaza v mnoha zemích začala nabírat na obrátkách, došlo ke hromadnému rušení leteckých linek a velkokapacitní letouny byly jako první odstaveny z provozu. Letiště se začala plnit Boeingy 747, Airbusy A380 a také A340. Nám asi nejbližší německá Lufthansa odstavila řadu velkokapacitních letadel nejdříve přímo ve Frankfurtu a Mnichově. Poté, co se krize znatelně prohloubila, stejně jako jiné aerolinky začala uvažovat o jejich přeletu a uskladnění na některé z evropských letišť s menším provozem, aby jim nestoupaly náklady na jejich stání na velkých letištích, kde by za ně platili mnohem více.

A je to i španělské letiště Teruel, kam právě Lufthansa, British Airways, Air France i jiné aerolinie již přelétly podstatnou část svých dálkových velkokapacitních letadel. Nejde o nové letiště, bylo v provozu již ve třicátých letech minulého století, časem bylo rozšiřováno a dočkalo se i modernizace. Nachází se v severovýchodní části Španělska a jeho provoz by se jinak dal označit za velmi malý. Disponuje ovšem technickým zázemím i pro opravy velkých letadel a to se nyní stalo základnou pro parkování těch největších letounů řady leteckých společností. A tak se relativně „malé“ letiště stalo rázem frekventovaným, kdy se na něj začaly slétat kolosy A380, Boeingy 747-400, Airbusy A340-600 i jiné letouny. Letiště má jedinou vzletovou a přistávací dráhu o délce 3000 metrů a dva hangáry pro údržbu letadel. Na druhou stranu nabízí volné plochy pro dlouhodobá stání letadel a to se nyní více než hodí.

Mnozí si ale kladou otázku, proč je právě toto letiště uprostřed „ničeho“ tak populární? Ano, v USA je v pouštních oblastech hned celá řada podobných letišť, na druhé straně v případě Teruelu logicky odpadají náklady na let přes oceán a stání je zde i levnější. Navíc místní samospráva se vcelku rozumně rozhodla do letiště Teruel investovat a tak byla opravena vzletová přistávací dráha včetně dalších provozních ploch včetně osvětlení. Po opravách se letiště znovu otevřelo v roce 2013. Stejně jako v pouštních oblastech USA je zde mimořádně vhodné klima – suché a s minimálními výkyvy teplot. Výsledkem je nyní téměř zaplněné letiště velkými dopravními letadly, které stále nemají s kým létat. A navíc je zde zázemí, kde lze letouny opravovat a případně i rozebírat. Ta druhá možnost s největší pravděpodobností čeká celou letku Airbusů A380 Air France, vedení této společnosti již rozhodlo, jak tyto letouny již provozovat nebude …

Dlouhodobě zde nejdete například některé letouny po ruské společnosti Transaero, ta ukončila činnost již v roce 2015. Podle posledních informací je nyní na letišti již přes 90 letounů, ze kterých je hned 43 Boeingů 747. Z posledních letadel, jež sem přilétla, to byly Airbusy A340-600 Lufthansy. Dále to byla společnost Tarmac Aerospace, firma, která zřejmě jako první bude rozebírat Airbusy A380 na díly, což je velmi smutná realita. Díky ní se zde vytvořilo kvalitní technické zázemí s moderními hangáry. K vidění jsou tu zde dále Airbusy A330 Etihadu, A340 TAP Air Portugal, ale i malý A318 exotické společnosti Avianca Brasil, ta nedávno také musela ukončit činnost. Byly zde ale letouny na kratším stání a již odletěly opět vydělávat, to je případ Embraerů 190 dvou evropských společností anebo Boeingu 777 ukrajinských aerolinek.

Bohužel, čtyřmotorové dopravní letouny budeme vídat čím dál méně, a to jen v cargo verzích. Airbusy A380 většinou čeká rozebrání na díly a zbytek půjde na likvidaci, což bude platit zřejmě i pro typ A340. Boeingy 747 v pasažérských variantách již létají velmi málo a třeba holandská KLM je již nyní přelétává do USA také k rozebrání na díly. U těchto letounů se také jen stěží dočkáme přestaveb na cargo verze. Po mnoho let patřily čtyřmotoráky ke královnám oblohy, nyní už je jejich doba bohužel pryč. Přepravily miliony cestujících a byly právem ikonami dálkových leteckých linek. A byl to právě Boeing 747 v barvách Air India, který před desítkami let mohli jako první Jumbo Jet vidět lidé na ruzyňském letišti. Těmto letounům patří významné místo v dějinách letecké dopravy.