Doslova před pár dny – v sobotu 26.1.2019 – zemřel vynikající český herec, závodník s historickými vozy a především také pilot Luděk Munzar. Kdo z nás by jej nepamatoval z mnoha rolí ve filmu, v divadle či televizních inscenacích. Měl jsem to štěstí jej potkávat i na různých letištích a proto bych na něj rád zavzpomínal i po té stránce letecké. A létání bylo opravdu jeho velikou vášní!

Bylo krátce po válce a Luděk Munzar začal čím dál tím častěji koukat po obloze. Už to nebylo válečné nebe, nyní vídal mírová křídla bezmotorových letadel, občas zpestřená bručením vlečných motorových letounů. Aby ne, mnoho letišť začínalo v troskách a nebýt tehdy německé kořistní techniky, mnoho letců by opravdu nemělo ani na čem létat.  Luďkovi bylo nějakých 12 let, ale nejraději by se dostal rovnou do pilotní kabiny, to si ale musel počkat. Stejně štěstí stálo při něm, jelikož jeho táta technice také fandil, ostatně ani letadla mu nebyla cizí. Dokonce Luďka čas od času na letiště i vodil, takže semínko budoucího aviatika rozhodně padlo na půdu úrodnou. Dokonce se dopustil i malé lsti, když později na přihlášku do aeroklubu mu nějaký ten rok navíc přidal, jen aby se tam kluk dostal!!!

To se podařilo a Luděk musel nejprve makat jako mezek (jeho slova) na letišti, než se dostal k seznamovacímu letu na větroni. Cé stočtyřka jako vlečná zabrala a po chvíli se mladičký adept létání koukal poprvé v životě na matičku zemi z pohledu letců. A byl to tak silný zážitek, že si jej pamatoval desítky let. Královéhradecké letiště se tak stalo jeho druhým domovem a tamní aeroklub byl opravdovou líhní mnoha leteckých talentů. Jenže jeho životní dráha se nakonec psala na prknech divadelních, ale o tom až později. Jednoho krásného dne otci slíbil, že se stane pilotem a … svůj slib později splnil., i když ne tím profesionálním.  Ttehdy míjel na hradeckém letišti i vojenské mašiny: Arada, Síbly a nakukoval do hangáru, kde bývaly letouny Spitfire, to byla pastva pro oči! Jeho prvním typem se stal školní kluzák Gleiter, na jeho dřevěné sedačce absolvoval první skoky vzduchem.  Následovala za ta dlouhá léta celá plejáda bezmotorových typů  – od opravdu dřevních Grunau Baby, Kranichů, až po modernější  Šohaje a Orlíky. Pro Luďka se symbolem moderny v plachtění stal celokovový L-13 Blaník. Právě na něm toho nalétal více než dost a byl pro něj odrazovým můstkem k dalším, ještě výkonnějším typům bezmotorových letadel. Pořád se učil vyhledávat stoupáky a po letech to dotáhl až na stříbrné C, jehož drobný odznak čas od času nosil na klopě saka či jiného, nejlépe leteckého oděvu.

Život se s ním o něco později právě nemazlil a tak z mnoha důvodů nemohl už pravidelně létat. Ale to se přeci nezapomíná! A tak Luděk nakonec po letité pauze přichází opět na letiště, aby se mohl posadit do Blaníka a začít jako o mnoho mladší kluci – od píky. Vše zvládl s grácií sobě vlastní a do věkově dost různorodého kolektivu dokonale zapadl. Nový piloťák na kluzáky byl realitou a tak mohl opět létat jako za mladších let. Navíc po roce 1989 jej kdosi svezl v ultralehkém eroplánku …a…pak už si díky přátelům „skočil“ s Trenéry, velkou Andulou AN-2 a z pravé sedačky si za letu osahal i nadčasově elegantní L-200D Moravu.  Jeho letecká láska se mnohokrát prolnula s herectvím. Dal mu přednost před kariérou profesionála s křídly, ale naštěstí se mu povedlo obě lásky dát dohromady. Z filmů bych rád zmínil „Pod nohama nebe“ , to se mimo jiné natáčelo na letišti v Bechyni. Jak se páni – tedy pardon – soudruzi piloti divili, herec …a on se vyzná v létání? Pak jim někdo z produkce řekl, že Luděk létal v už době, kdy oni ještě tahali kačera po dvoře! Řada letových záběrů byla natočena v L-39 Albatrosu, protože v MiGu-21 by to bylo podstatně dražší a pak: armáda neměla zájem o natáčení v tomto typu z mnoha důvodů. Psala se první polovina 80. let min. století a tehdy nebyl zájem řadu věcí ukazovat veřejnosti. A to byl skoro zázrak, že film se začal točit. Nebýt pár zapálených jedinců z tehdejšího armádního filmu, z natáčení by nic nebylo. Postupně vznikl film, na který se mnozí z nás ještě dnes rádi podívají.

S Luďkem jsme se mimo jiné potkávali na Memorial Air Show v Roudnici nad Labem. Jeho šéf, vulgo a kamarády zvaný „Šantán“ patřil k dobrým přátelům Luďka Munzara, proto se tam snažil být a často mu pomohl i ve věku „starého mechu“, jak Luděk sám se smíchem říkal, opět za knipl nějaké motorové mašiny, třeba právě AN-2. Mám na něj mimo jiné i tuto vzpomínku- bylo to pár let po sametové revoluci a potkali jsme se právě v Roudnici. Ukázal mi směrem k tribuně pro hosty, kde seděli naši veteráni létající za války v RAF a pověděl mi: „Člověče, těm chlapům máme všichni co oplácet. Jako mladej jsem na hradeckém letišti s úctou míjel piloty, co měli ještě na blůzách křídla RAF a nápis CZECHOSLOVAKIA. Později mi bylo moc líto, jak se k nim režim zachoval. Když jsem viděl špičkového stíhače, hrdinu bojů nad Anglií, jak v Modřanech u zdravotního střediska hází cement do míchačky, málem jsem naboural auto! Hele, vy mladší chlapi, až my fotři tady nebudeme, připomínejte to tomu leteckému potěru, protože ONI si náš dík fakt zaslouží!“.

Naposled jsme se potkali před pár lety zde v Praze. Nemoci už na něm byly znát, ale jeho oči pořád koukaly po obloze. Byl moc rád, že se vrátila na Točnou Electra z původní letky firmy Baťa, zvuk jejích motorů krásně slyšel ze svého modřanského domu. Nakonec už ani neměl dost sil na návštěvy přátel, ale ti k němu mohli po dohodě přijet, což rádi dělali. Jeho odchod před pár dny byl bolestnou zprávou nejen pro piloty a letecké nadšence, ale také pro všechny příznivce divadla či filmu. Odešla legenda, žijící v klidu bez afér, přímý a nesmírně skromný člověk a co víc, vášnivý pilot i automobilový závodník. Luďku, měj tam nahoře jen to krásné letecké počasí a díky za vše, co jsi pro nás všechny kdy udělal!