Se zpožděním k nám dorazila velmi smutná zpráva: po dlouhé a těžké nemoci v úterý 14.4.2015 zemřel známý letecký fotograf Miloslav Daniel. Byl to také jeden z leteckých „spotterů“ neodmyslitelně patřících k ruzyňskému letišti, ale po roce 1989 se vydával dle svých skromných možností do zahraničí i na jiná letiště. Byl to právě náš kamarád Míla, koho pamatujeme jako skromného a tichého člověka s neuvěřitelně bohatým archivem leteckých fotografií. Poslední léta bojoval se zákeřnou nemocí, bohužel té ve věku 75 let nakonec podlehl. Měl jsem to štěstí Mílu poznat před mnoha lety a v minulosti jsme si spolu vyměnili mnoho fotografií dopravních letadel. Chci mu proto věnovat tuto vzpomínku, jelikož odešel opravdový „pan fotograf“, od kterého se mnozí z nás měli co učit.

Míla Daniel se narodil v Praze v lednu 1940 a jak sám říkával, dětství válečné generace bylo poznamenáno snad nedostatkem všeho, co nyní pokládáme za samozřejmost. Naštěstí jeho rodina po válce začala běžný život a on mohl vyrůstat v lepších poměrech něž někteří z jeho kamarádů, kteří přišli o rodiče a příbuzné. Už od mládí se mu líbila technika a asi nejvíce letadla. Bohužel, nepodařilo se mu dostat se na nějaký letecký obor, ale nakonec po letech studií nastoupil jako strojní konstruktér do Tesly v pražském Hloubětíně. Tehdy se pracovalo ještě v sobotu a on po letech vzpomínal, jak ihned poté doslova mazal ještě se zapůjčeným fotoaparátem na ruzyňské letiště, aby pořídil co nejvíce záběrů. S filmy bývala potíž, barevné u nás skoro nebyly a černobílé si raději s kamarády vyvolával sám. Měli špatné zkušenosti, když jim „záhadně“ pracovníci vyvolávající fotografie ztráceli jejich negativy plné dopravních letadel. A že bylo co fotit ! Začínal v padesátých letech, takže převládaly vrtulové mašiny. Miloval na Ruzyni přílety letounů Lockheed Constellation Air Indie i dalších aerolinek. Společnost mu dělaly i vrtulové Douglasy a měl štěstí i na mnoho rarit.

Po válce ještě přilétala letadla kupovaná z vojenských přebytků: „surplusové“ Dakoty, ale byly zde i Curtissy C-46 Commando v barvách společností Fred Olsen, Air Sweden i jiných dopravců. Letecký terorismus byl téměř neznámý pojem a tak na starém ruzyňském letišti byl jen nízký plot, pak už jen plocha s letadly jako na dlani ! To byly pro něj krásné doby – pořídil si později vlastní fotoaparát, legendární Flexaretu a už nic jej ve focení neomezovalo. Měl štěstí i v práci. Když měla přiletět nějaká opravdová rarita, dokázal přesvědčit svého vedoucího, aby mohl „na otočku“ na letiště. Jeho šéf mu vyhověl, Míla byl pracovitý a neuvěřitelně pečlivý, svoji práci vždy stihnul včas předat. Občas mu přivezl někdo z ciziny i barevný film Kodak, to byl pro něj opravdový svátek !

Míla Daniel byl svědkem i nástupu prvních proudových dopravních letounů. Do Prahy tak začaly létat Tupolevy TU-104A, později se zde objevily letouny De Havilland Comet i krásné francouzské Caravelly. On sám na tuto dobu rád vzpomínal, ta různost typů, mnoha společností, to vše bylo věčným námětem pro jeho fotografie. Když startovalo „tůčko“, to byl pořádný rachot, dnešní ekologové by nejspíše omdleli hrůzou, jak Míla se smíchem dodával. Snažil se fotografovat i přílety různých státních delegací. Jednou jej příslušníci SNB hnali už před starým terminálem, přílet sovětského prezidenta byl jen pro zvané ! Měl nakonec štěstí – seznámil se s jedním redaktorem ČTK a ten mu daroval „placku“ s nápisem Fotograf ČTK Praha. Vždy to fungovalo a prý po něm nikdo nechtěl ani občanku… Jen pan redaktor musel být na blízku, aby potvrdil, že jsou kolegové.

Léta plynula, koncem šedesátých let se otevíralo nové ruzyňské letiště a ani zde Míla s fotoaparátem nechyběl. Samozřejmě chodil i na „staré letiště“, kde jej lákala původní kachlíková budova z třicátých let k pořízení mnoha neotřelých záběrů. Přišel ovšem srpen 1968. A jak Míla vzpomínal, fotil různě v ulicích, avšak vydat se s fotoaparátem na letiště v té době raději neriskoval. Už tak bylo všude vojáků až moc, udělal jen černobílé fotografie nízko letících letounů AN-12 někde nad Dejvicemi. Jak se situace uklidnila, už zase rád jezdil na svůj „plac“ na ruzyňské letiště. Patřil k zakladatelům „spottingu“u nás, i když tehdy se uvedený název v naší zemi nepoužíval. Scházela se tam parta „bláznů“ do křídel a to voněly vytouženými dálkami …

Po roce 1989 se mu konečně otevřela cesta do zahraničí. Jak sám přiznal, na žádnou exotiku v té době neměl peníze, ale letiště ve Frankfurtu, Norimberku a Mnichově si ujít nenechal. Tam byla pro něj příležitost fotografovat „velké kotle“ prakticky z celého světa a toho Míla využil do sytosti.          Byl trpělivý a elévům letecké fotografie často vysvětloval základy fotografování letadel, které se v té době nikde ani nepublikovaly. Na různé letecké servery později začal posílat své fotografie, s jejichž skenováním mu pomáhali také přátelé. S některými z nich rád chodil na výšlapy do přírody a také se s nimi scházel u dobrého piva, k němu u něj tradičně patřila nějaká ta cigaretka. Bohužel, tato vášeň se i u něj podepsala na zdravotním stavu… Nikdy si ale vyloženě nestěžoval, naopak. Patřil k lidem, kteří neměli důvod své problémy ventilovat. Když mu bylo zle, otvíral své archivní fotografie a doma vzpomínal na dobu, kdy se eroplánů mohl téměř dotýkat. Tehdy se vracel do míst dávno amatérským fotografům nepřístupným. V duchu se viděl, jak letí s brašnou objektivů pořídit další zajímavé záběry … Ještě mnoho let po nástupu digitální fotografie stále fotil na klasické kinofilmy ! Ano, nakonec si i on pořídil „digitál“, ale ten střídal se starou dobrou klasikou. Zákeřná nemoc byla bohužel silnější. V březnu tohoto roku se jeho zdravotní stav začal horšit a pak už zůstával jen se svými fotografiemi. Ano, to byl jeho svět – letadla a fotografie. Léta jsme mohli závidět, jaký pořádek v archivu měl a velmi rychle našel, co hledal.

Mílo, tam nahoře Ti přejeme jen to nejlepší světlo a děkujeme za vše, co jsi pro nás všechny kdy udělal. Stále Ti patří místo „u plotu“ na ruzyňském letišti a věř, jak nám moc chybíš !

Touto cestou chci za všechny poděkovat panu Jiřímu Pojerovi , jednomu z nejbližších přátel Míly Daniela za poskytnutí jeho fotografií a všech informací o Mílově životě. Připomínka na něj bude brzy i na „spotterských“ valech ruzyňského letiště a díky předem každému, kdo se na tom bude podílet.