Vzpomínka na Jana Horala
Přidáno: 11. Listopad 2011Autor: Milan Mikulecký
Když mi minulý týden ve čtvrtek večer zazvonil telefon a viděl jsem, že mi volá Petr Šmolík, osobní řidič/asistent a ještě mnoho dalšího Honzy Horala v jedné osobě, rozhodně jsem nečekal to, co přišlo. Zpráva, že nás Honza opustil, pro mě byla absolutním šokem. Vždy jsem počítal s tím, že tady bude snad déle než já. On byl prostě člověk, který jako by tady měl být pořád, vždy duševně svěží, vždy používal poslední technologické “hračky” ať už šlo o telefony nebo počítače, vždy plánoval rozvoj svých společností a podnikatelských aktivit na deset let dopředu a vždy počítal, že u toho bude. Naposledy jsme se viděli jen osm dní před jeho odchodem z našeho světa a byl to ten stejný Honza jako vždy.
Když říkám jako vždy, vybavuji si, že za tu dobu kdy mě s ním seznámil František Peřina, se snad vůbec neměnil. Vždy to byl organizátor, který od řízení svých hotelů po telefonu přeskočil k organizování zasedacího pořádku u stolu a v obou případech si nepřipouštěl, že by něco bylo jinak, než jak řekl.
Honza toho zažil hodně, od svého dětství, kdy jako syn vojenského lékaře v prvorepublikové armádě vymetl kdejaké posádkové město v tehdejším Československu, přes jeho počátky v předválečné Masarykově letecké lize, jeho působení na bojištích druhé světové války v řadách naší zahraniční armády, nucený odchod do druhé emigrace po komunistickém puči v roce 1948, úspěchy v byznysu v globálním měřítku až po jeho návrat do staré vlasti. Honza měl rád lidi a byl vždy skvělým hostitelem, společníkem, ale hlavně nezištným kamarádem. Věc, která v Čechách minimálně od roku 1939 není tak úplně obvyklá. Nikdy nerozlišoval lidi podle peněz, moci nebo postavení, přestože na jeho místě by mnohý člověk snadno zpychnul.
Honza jednal s každým stejně a proto jsme ho měli všichni rádi. Honza měl tak jako každý z nás i lidské slabosti a byl jsem u toho, když se mu jedna z nich vymstila a zažil jsem ubohost mnoha lidí, kteří mu často pochlebovali a využívali (možná až zneužívali) jeho neustávající snaze pomáhat a kteří ho nejednou začali odsuzovat výrazně víc, než by si kdy zasloužil. Je smutné a neuvěřitelně trapné co všecho se dělo kolem ocenění jeho zásluh z dob druhé světové války a jeho pomoci veteránům po válce tady v České republice. Zvlášť trapné je to ve srovnání s tím, jak ho přijímali a jak si ho vážili ve Francii, Velké Británii nebo v jeho druhé vlasti Švédsku. Ještě jednou musím poděkovat ministru obrany Martinu Bartákovi, že jako jediný ministr se o problémy našich veteránů reálně zajímal (ne se s nmi jen párkrát do roka nechal vyfotit) a jako jednoho z posledních veteránů Honzu povýšil z jeho válečné hodnosti.
Honza měl jen pár nepřátel, lidí, kteří mu záviděli nebo lidí u kterých ukázal na jejich nepravosti. Hlavně ale měl a má ohromné množství přátel po celém světě, kterým chybí a bude scházet. Honzo, za sebe a za všechny moc díků za vše co jsme díky Tobě a s Tebou mohli zažít a věřím, že i teď nás budeš sledovat a držet nám palce. Nikdy na tebe nezapomeneme!
Poslední rozloučení s Janem Horalem proběhne v pondělí 28. listopadu v 1100 hodin v Praze Strašnicích.
Listopad 20th, 2011 at 06:27
Vážený pan Milan Mikulecký!
Dovoluji si Vám poděkovat za vzpomínku na našeho vzácného přítele pana plk.Horala. Nám všem, kteří jsme měli to štěstí se s ním poznat, nikdy nevymizí z paměti.
Pro pana plukovníka a s jeho podporou pořádáme již od roku 2004 vždy začátkem května Slavnotní koncert k výročí konce II.sv.války, kterého se s ním zúčastňovali jeho přátelé, z nichž mnozí nás už opustili (Fajtl, Peřina, Hartman, Wiener…) My jsme se spolu setkali před několika roky na Silvestra v Růži. Mám z té doby několik fotografií Vaší rodiny s p.Horalem a rád Vám je zašlu.
Dovoluji si Vás již nyní pozvat na koncert 4.5.2012 v Jízdárně ČK zámku, který věnujeme vzpomínce na “našeho pana plukovníka”.
S pozdravem Ing.Karel Pokorný.