Vzpomínka na Martina Stáhalíka
Přidáno: 09. Březen 2016Autor: Quax
Dnes je to patnáct let ode dne kdy tragicky zahynul Martin Stáhalík. Jako připomínku tohoto nevšedního člověka i pilota, zde znovu publikujeme článek, který jsme poprvé publikovali přeně pře pěti roky. Martin patřil k nejlepším leteckým akrobatům na světě, jeden ze dvou, kteří sbírali medaile ve všech kategoriích ve kterých se letecká akrobacie létá. Celkem jich na Mistrovství Evropy a Mistrovství světa získal osm. Čas běží neuvěřitelně rychle a všichni máme dost svých každodenních starostí, pojďte si nyní tohoto vyjímečného pilota a člověka připomenout.
Martin Stáhalík
* 4. 6. 1962, + 9. 3. 2001
Odlétané hodiny: motorové letouny – 2000, přes 1000 jako instruktor, 400 jako závodník a showpilot, kluzáky – 250.
Reprezentace: 1995 – mistr světa v kategorii Advanced (JAR), 3. místo na Mistrovství Evropy Unlimited, 1996 – 3. místo na Mistrovství Evropy v akrobacii na kluzácích, 1999-2000 – 5. místo v prestižním seriálu závodů Světové Grand Prix, kam byl nominován jako jediný Čech v historii.
Martin Stáhalík o riziku a smrti:
“Letecká akrobacie je jeden z nejrizikovějších sportů, protože se pilot musí stoprocentně spoléhat na stroj, který je složený z tisíců součástek. Byť by byl sebelepší, může dojít k selhání. S tím se předběžně musí počítat a být připravený to řešit. Samozřejmě některá technická selhání jsou neřešitelná.”
(ČT, Studio sport, 2001)
“Když se něco porouchá, nemůžete zastavit a vystoupit jako z auta. Smrtelné havárie byly, jsou a budou.”
(Týden, 1999)
“Smrt kamarádů většinou zavinily technické závady. Můžete být sebelepší pilot, ale když se něco pokazí v rychlosti 400 km v hodině, prostě nemáte šanci.”
(Blesk magazín, 1998)
“Letecká akrobacie rozhodně u člověka změní žebříček hodnot. Uvědomí si, co znamená zdraví a život a jak často může být blízko konci. A tak se ze života dokáže trochu víc těšit.”
(ČT, 2000)
“Jakmile poznáš hranice své a svého stroje a dokonale je sladíš, okamžitě je začneš překračovat. Jen tak se můžeš udržet ve světové špičce. Létám rychlostí kolem 360 km za hodinu, to znamená 100 metrů za vteřinu. Ve výšce 100 metrů mám tedy jen jednu vteřinu na to, abych řešil případný problém. Ale lítám i pouhých pět metrů nad zemí… A to mě právě baví a láká. Všechno je doopravdy, žádná chyba se neodpouští.”
(Mladý svět, 2000)
Jeho akrobatické výkony byly legendární. Na nebi uměl namalovat obrazy plné napětí, vytvořené z nečekaných křivek a podivuhodných obratů.
Žádný jiný Čech nepronikl do World Grand Prix FAI, exkluzívního souboje dvanácti nejlepších pilotů na světě. V Japonsku a Číně mu tleskalo statisícové publikum. Létal tam nad jezerem, závodním okruhem formule 1 a baletil na obloze na Wagnerovu hudbu. Prolétl i úzkým skalním okruhem, tzv. Nebeskou branou.
Když došlo v Nizozemsku k neštětstí, volali jeho příbuzní, přátelé a známí jeden druhému, jakoby hledali někoho, kdo tu smutnou pravdu vyvrátí. Tragický konec tohoto obdivovaného pilota všechny bez rozdílu zaskočil.
Letecká akrobacie je ovšem extrémní, hodně nebezpečný sport. Při rychlostech kolem 400 km za hodinu dostávají piloti pořádně zabrat. Jsou vystavováni obrovskému přetížení, většímu než kosmonauti. Při maximálních hodnotách nesmějí pootočit hlavou na stranu, protože by si zlomili vaz. Mohli by přestat vidět, vznikají problémy s dýcháním, hrozí poškození cévek v mozku. Při akrobacii může pilot ve vzduchu strávit hodinu denně, což představuje maximálně čtyři starty. Víc už tělo ani psychika nevydrží.
A pak jsou tu ještě stroje složené z tisíců součástek, které se mohou porouchat.
Z extrémní zátěže pilotů i techniky vyplývá velké riziko. Všichni s ním už dopředu počítají. Počítal s ním i Martin Stáhalík.
Měl talent od Boha
Vždycky chtěl řídit auta, motorky, letadla, prostě jakékoli stroje. Rozhodnutí stát se akrobatickým pilotem padlo v roce 1978, když coby šestnáctiletý viděl vyhrát Ivana Tučka na MS v Hosíně. Nedaleko odtud, v Rudolfově, Martin vyrůstal.
O rok později začal létat na kluzácích, v roce 1985 motorově, akrobatický kurz absolvoval v roce 1988, o tři roky později už vyhrál otevřené mistrovství Dánska a stal se členem reprezentačního týmu.
“Přišlo mi složité a zároveň nesmírně zajímavé pohybovat se v trojrozměrném prostoru s takovými mašinami. A pak jsem si říkal, že ti kluci, co lítají, musejí sklízet obdiv žen. A to já chtěl taky,” přiznal motivy své posedlosti létáním. Později v televizi přidal: “Letecká akrobacie mě fascinuje a uspokojuje. Připomíná mi sex.”
Všichni se shodují, že měl talent od Boha, že se musel za kniplem narodit. “Ostatní, včetně mě, si to museli vydřít. Jemu to šlo samo,” říká PETR BISKUP, pátý a zatím poslední absolutní mistr světa kategorie Advanced v českých barvách.
To, že měl Martin leteckou akrobacii v genech, není daleko od pravdy. Jeho otec IVAN STÁHALÍK byl v šedesátých letech velice úspěšný pilot. “Měl jsem obavu, tlačit kluka do létaní. Kdyby se mu náhodou něco stalo, aby mi to mamka nevyčítala. Jenomže kluka to chytilo,” potěšilo hlavu rodiny.
Absolvoval plachtařský výcvik, ale k motorovému se nemohl dostat. Krajský náčelník aeroklubu neměl rád jeho otce. Zatímco ostatní začínali v osmnácti, jemu se to po různých peripetiích povedlo až o pět let později.
Před nástupem do akrobatického kurzu mu navíc objevili vrozenou vadu ledviny. Nebyl to důvod, aby na létaní rezignoval, naopak. Už pár týdnů po propuštení z olomoucké nemocnice, kde ho operovali, nastoupil na náročný kurz.
Pod vedením otce pak sbíral zkušenosti. Ivan Stáhalík okamžitě poznal, jak výjimečný má syn talent. “Rukama mi prošly desítky pilotů, kteří nalétali celé hodiny. Martin byl bažant, ale už tenkrát to v sobě měl.” Bez problémů řešil nejrůznější situace, uměl se okamžitě rozhodnout, měl cit pro letadlo. “S někým uděláte dvacet vývrtek a on pořád není schopný správně zastavit. Jinému to ukážete a on to po třech, čtyřech vývrtkách zasekne tam, kde to má být. To byl Martin.”
Když se čas, který společně strávili ve vzduchu, sečetl zhruba na čtyři hodiny, Ivan Stáhalík pronesl: “Synu, to, co znám za celý život, už umíš taky. Nevím, co bych tě měl dál učit.”
Jaký byl Martin Stáhalík mimo kabinu letadla? Stejně jako jiní piloti, kteří jsou stále blízko smrti, se díval na svět s nadhledem. Byl velký pohodář, tvrdil, že co má přijít, to taky přijde. Problémy proto řešil, až když nastaly.
Měl obrovské charisma, kouzlo osobnosti. “Měl zvláštní dar spřátelit se s lidmi, dokázal si je naklonit. Že to zabíralo na ženské, tomu bych i rozuměla, ale fungovalo i na chlapy,” říká televizní moderátorka ALENA ZÁRYBNICKÁ, pro kterou je létání životním koníčkem. S Martinem natočila bezpočet dokumentů, psali spolu články do časopisů.
Stáhalík o sobě veřejně prohlašoval, že není prototypem socialistického sportovce. Vedle akrobacie miloval ještě ženy a rychlá auta. “Měl jsem poněkud neurovnaný soukromý život. Kouřil jsem, rád zašel do hospody a se ženskými to taky fungovalo,” řekl v roce 2000 pro časopis Playboy.
Své sportovní vášni ale obětoval všechno ostatní. “Létání kompletně podřídil život. Odstěhoval se na letiště do Moravské Třebové. Ve vesnici byla jedna hospoda a v lese žily lišky,” popisuje reprezentační trenér STANO BAJZÍK, člověk, který mu byl po léta nejblíže.
Manželství se Stáhalíkovi brzy rozpadlo, Vztah s přítelkyní VERONIKOU MATÁSKOVOU trval s přestávkou jedenáct let. Čtyři roky spolu chodili a sedm žili, ona zůstávala v Českých Budějovicích. Oba byli rozvedení, ale nikdy se nevzali.
V mezinárodních soutěžích se schází na startu tak šedesát akrobatů z celého světa, každý rok se dva, tři z nich zabijí. K úrazům v tomto sportu prakticky nedochází, chyba znamená smrt. Tragédie se stávají většinou na tréninku, při zkoušení něčeho nového.
Do těsných kokpitů akrobatických speciálů láká piloty právě riziko. Riskantní sport jim zvedá hladinu adrenalinu v krvi, překonávání hranic je vzrušuje. Prostě je to baví a smrt si nepřipouštějí.
“Strach samozřejmě mám, ale spíš se dá mluvit o respektu. Strach by mi svazoval ruce.” To jsou slova Martina Stáhalíka.
Ivan Stáhalík se o syna nijak zvlášť nebál, protože mu věřil. “Všechno dovedl vyřešit, i když byl jen tři, čtyři metry nad zemí. Věděl jsem, že to má absolutně pod kontrolou.” Mnohem víc trpěl, když Martin usedl za volant svého BMV. “Byl za padesát minut z Budějovic v Praze. Řítil se stoosmdesátkou, předjížděl a ještě přitom telefonoval…“
Jako instruktor byl Martin Stáhalík vyhledávaný, často jezdil vyučovat do zahraničí. Kromě toho, že výborně létal, uměl i plynně anglicky a německy a měl pedagogický talent. Na malé nizozemské letiště Teque byl pozván podruhé. V osudný pátek 9. března 2001 ho čekal tréninkový let s místním zájemcem o akrobacii, civilním povoláním pilotem dopravního letadla. Zřítili se brzy po startu, když se jim nepodařilo dokončit plochou vývrtku.
Odhaduje se, že manévr začali ve výšce asi 1 500 metrů. Mohli si zachránit život tím, že by skočili padákem, ale museli by to udělal oba dva a hned. Tři sta metrů nad zemí už je pozdě, padák se nestačí otevřít. “Martin okamžitě věděl, o co jde. Aby ale vyskočil sám a žáka tam nechal, to absolutně nepřichází v úvahu,” je na sto procent přesvědčený nejen jeho otec, ale i všichni ostatní.
Březen 10th, 2011 at 19:15
O akrobacii něco vím a článek je napsán velice tendenčně a jako pro bulvár. Akrobacie je krásná a pro zkušeného pilota bezpečná. Každý sport a nejenom technický, jakým letecká akrobacie je, přináší s sebou určitá rizika. Nesouhlasím ale s tvrzením, že se jedná o nebezpečný sport a že každoročně zahynou dva až tři akrobatia to při akrobacii. Nevím, kde autor toto číslo vzal.
Jeho smrt byla zaviněna nedbalostí technika, technickou závadou na letadle. Nic ve zlém, ale co se týče úspěchů nemohu si odpustit poznámku, že jsme měli jen dva skutečné absolutní mistry světa v letecké akrobacii a to Ivana Tučka a Petra Jirmuse. Ostatní naši mistři světa slavili úspěch v kategorii Advance, což není nejvyšší stupeň. Jinak je to hezká vzpomínka na Martina Stáhalíka.
Březen 11th, 2011 at 00:13
Ahoj Radko, jsem rád že konečně publikuješ Ty a né Mácha který se Tě snaží zneužívat pro svoji popularizaci.
Trochu bych si dovolil Ti oponovat co se týče článku o Martinovi. Většinou jsou to citace z periodik, to jsou autentické věty které pochází od Martina. Žil “naplno”, možná trochu jinak než žijeme my. Dělal si statistiku kolik lidí z jeho okolí “akrobatického” se v předešlém roce zabilo. Nešlo o to jakým způsobem, ale prostě přišli o život.
Podívej se například na rok 2010: Renaud Ecalle, Alejandro Maclean, Martina Durasová. Dokážu se podívat do historie a najdu Ti každý rok 2-3 jména ze světa. Na druhou stranu se podívejme na jiné vrcholové sporty ve světě a zjistíme že pohybovat se na hraně přináší i tyto problémy.
Co se týče hodnoty výsledků na soutěžích MS a ME dovoluji si upozornit že i autoři kteří sesbirali z minulosti něco z Martinova života uvádějí jeho výsledky pravdivě. V článku je zcela jednoznačně napsáno že byl: 1995 – mistr světa v kategorii Advanced (JAR), 3. místo na Mistrovství Evropy Unlimited, 1996 – 3. místo na Mistrovství Evropy v akrobacii na kluzácích, 1999-2000 – 5. místo v prestižním seriálu závodů Světové Grand Prix.
To je pravda a už zcela jednoznačně definovaná.
Světové soutěže v akrobacii na rozdíl od roku 1978 kdy byl mistr světa Ivan Tuček na letounu Z-50 LS se dnes létají ve více kategoriích. Stačí se podívat na stránky reprezentačního družstva ČR v letecké akrobacii: http://www.letecka-akrobacie.cz, a zjistíš že výsledky jsou publikovány jednoznačně a pravdivě. Absolutní mistr světa v dané kategorii je ten pilot, který získá titul mistra světa v celkovém hodnocení.
Pochopitelně i mě vadí když se někdo chlubí zlatou medailí z kategorie která není v soutěži MS/ME a pokouší se ji prezentovat. Ale ve světě odborníků utrpí pouze pohrdání.
Všichni kdo se akrobacii rozumí ví, že nenáročnější je kategie Unlimited motorová a zisk medaile v této kategorii je skutečně nejcennější.
Březen 11th, 2011 at 00:18
To Radkall: 100% souhlas s tvým komentářem.
Březen 11th, 2011 at 10:14
To Bajzik: Ahoj Stano, jsem ráda, že jsi pochopil, že s publicitou na webu mého jmenovce nemám nic společného.
Úspěchy Martina stáhalíka v žádném případě nezpochybňuji. Připomínkou do minulosti jsem chtěla upozornit, že jsme měli a doposud máme i další vynikající akrobaty. Pevně věřím, že naše malá zemička zase jednou bude akrobatickou velmocí. Je to totiž ne o nejriskantnějším nízkém průletu před diváky, ale o přemýšlení ve vzduchu, o umění se sžít s letadlem tak, že pilot a stroj je jeden celek. A to Tuček a zejména Jirmus vždycky v sobě měli. Pak je to i s kresby na obloze vidět. A ještě jedna malá poznámka – já např. do kabiny nelezu proto že je tam risk, ale protože se mi tento způsob létání prostě líbí! Mám asi trochu jiný, více ženský pohled na věc.
Březen 14th, 2011 at 20:23
Jsem ráda že se objevily tyto webové stránky a možnost vyslovit se reálně a pozitivně k létání.Pro mně bylo létání celoživotní vášní, i když jsem nedosahovala světových úspěchů. Je hezké že vzpomínáte na vynikající piloty kteří nás proslavili ve světě. Byla bych ráda kdybyste věnovali pozornost i našim děvčatům-plachtařkám která nás také úspěšně reprezentují na MS a ME. Obdivuji naši akrobatickou skupinu Red Bull kterou vodí Radka a svými výkony nás proslavují nejen v Evropě. V jejich létání je také hodně rizika,ale kdo umí ten umí a létají s vědomím,že musí být i určitá mez opatrnosti – aspoň tomu věřím.
Březen 18th, 2011 at 17:40
Obdivuji vás všechny. Tebe Radko, že jseš velice skromná holka, která když vystoupí po vystoupení, které divákům bere dech, z letadla , tak si říkám : tohle létala tato tetka? Klobouk dolů před Tebou Radko. Poslouchal jsem nedávno Tvoje vystoupení na Radiožurnálu a jenom si potvrdila můj názor na Tebe, skromná každým slovem. Pokora je asi Tvoje životní berlička a velice Tě to ctí.
Díky Tobě je ve světě na českou akrobacii a sportovní letectví stále pohlíženo s respektem a uznáním.
Obdivuji Tebe Stano za to, že jsi zůstal svůj i přes veškerá lákadla, která na Tebe za každým rohem čekala. Děkuji Ti za to, co jsi pro českou akrobacii udělal a
ještě uděláš. Díky Red Bull akce létání mezi pylony, jsi zařadil Českou republiku opět mezi nejlepší státy světa co se letectví týče. Byť jen v roli hlavního rozhodčího.
Už jenom to, že nejlepší akrobaty světa soudcoval Čech, i když Slovák z Tater. Někteří stejně ve světě ještě na nás pohlížejí jako na Čechoslaváky.
Obdivuji Vás paní Špačková, ačkoliv jsme se nikdy v životě osobně nepotkali. Myslím si, že ještě dvě generace letců vaše jméno uslyší od svých starších kolegů s předneseným respektem, stejně jako jsem to slyšel já když jsem začal létat.
Obdivuji Martina Stahalíka za to, že obětoval vše i své životní štěstí jediné opravdové lásce a to je létání. Že
to dotáhl tak daleko, že kromě létání na body pro rozhodčí, byl vyhledávaným showpilotem. Jeho jméno na plakátu přilákalo mnoho návštěvníků a obdivovatelů letectví na všechny letecké dny, kde vystupoval. Že jeho sláva přesáhla hranice nejen Česka, ale i Evropy, je jen a jen jeho zásluha a práce. A musím a neříkám bohužel, souhlasit se Stanem, Martin opravdu takový byl. Neříkám bohužel, protože Martin to měl od sudiček a byl tomu rád. To byl jeho svět, ve kterým byl velice šťastný, super a věčný kluk.
Všichni čtyři máte jedno společné a já si dovolím k vám přiřadit i svoji maličkost i přesto, že vám čtyřem nesahám v ovládání vyšší pilotáže ani po paty. Víte co je nám společné? Nevíte? Napovím vám, když vám připomenu poezi Kolára a jeho Slávy dceru. A když vám ani tato nápověda nepomohla, tak vám prozradím, že tam v jedné sloce píše: Nyní kolebka, jindy jeho hrob . . . .
Ano my jsme se totiž pro létání narodili a někomu z nás se stane i hrobem. Přesto, že to všichni víme, všichni žijeme naplno, ale a priori nepočítáme s tím, že tím i skončíme.
Nikdo z nás nesedl za knipl s tím, že nerespektuje fyzikální zákony a nemá strach o svůj život. Všichni jsme k létání přistupovali a přistupujeme s respektem. Že se chybička někdy vloudí, s tím vůbec nepočítáme. A ten adrenalin potřebujeme k životu stejně jako vodu a slunce.
Proč to vlastně píšu? Jednak proto, že mě vaše diskuze ukázala, že si nezúčastněný může myslet, že jdeme názorově po mimoběžkách. Ale opak je pravdou, naše myšlení je rovnoběžné, ale tu vzdálenost od našich trajektorií určují jen osobní zkušenosti. A tak to mohou někdy být jen centimetry a někdy třeba metry.
Povím zde teď něco, co jsem nikdy nikomu neřekl.
Taky jsem se potkal se zemí a odnesl si dohromady 14 zlomenin a zázrakem jsem přežil, ale neodradilo mě to od létání. Dokonce se mi jednou při vybírání vývrtky rozepnuly upínací pasy a já jsem skončil hubou v palubní desce a hlavou v překrytu. Po přistání se umyla krev, na pasech jsem udělal pro jistotu uzel a šel jsem na to znovu, protože druhý den to éro už muselo jinam. V žádném případě jsem to nepovažoval za něco riskantního.
Při mojich tehdejších častých vystoupeních v televizi jsem si mohl sebou přivést nějakého svého kolegu. Prvního jsem vzal gen. Lišku, který napsal Jak se plaší smrt a při vyprávění jsme zjistili, že jsme prožili oba při svých pádech něco těžko uvěřitelného. Oba jsme se na sebe dívali zezhora jak tam na té zemi nehybně ležíme. On v sedačce Spitfiru a já v troskách Rogalla. On byl dokonce 3 měsíce v bezvědomí.
Podruhé jsem vzal sebou do studia Martina Stahalíka o on se za 3 měsíce zabil v letadle.
Potřetí jsem vzal sebou Ivana Tučka a za půl roku mě večer volali kamarádi z ŘLP : Petr se před hodinou zabil, ulomilo se mu křídlo. Po čtvrté jsem vzal do pořadu, který se jmenoval : Co si neřekneme teď, neřekneme si nikdy, kamaráda parašutistu Bohouše Pokorného a za půl roku mi volali kluci z Monaka, že spadl s padákem do moře a nepřežil to.
Vůbec jsem neměl žádný vliv na jejich konce, ale všichni mě zůstali v srdci a nikdy jsem nepomyslel na to, že bych měl já skončit s létáním, protože to je nebezpečné.
A vo tom to je, jak by řekl klasik. Kdyby jsme neměli to létání, tak jako kdyby jsme nežili. Je to i náš osud. A važme si jeden druhého a radujme se z úspěchu kamaráda. V dnešní době toho je obzvlášť zapotřebí.
Březen 30th, 2011 at 17:52
Vlasto, krásný článek. Díky za něj. Doufájm ale, že mě do žádného pořadu s tebou brát nebudeš…..:-))
Duben 1st, 2011 at 23:20
Radko, neboj, nevezmu,někdo tady zůstat přeci musí, aby vyprávěl další generaci jací jsme bývali cvoci.)))
A vůbec, musíme si tu naši létající princezničku více hýčkat.